Deník blázna

Jak jsem se málem předávkoval

Jo, už je to tak. Šílení lidé dělají šílené věci a já nejsem vyjímka. Ve svém životě jsem udělal už spouty chyb a hloupostí a jsem si jistý, že ještě taky spousty udělám. Jenže občas jsou ty chyby až moc veliké a člověk si to bohužel většinou uvědomí až moc pozdě na to, aby to mohl napravit. Nejhorší na tom je, že se nemám komu svěřit. Každým dnem se víc a víc uzavírám do sebe. Já nechci, věřte mi, že kdybych mohl, jsem zase ten energický a pozitivní magor, co lítá po škole s partou svých kamarádů. Jenže... Poslední dobou mám pocit, že všechny ztrácím. Jako by se ke mně všichni obraceli zády. Je chyba ve mně? Co sakra dělám špatně? Čím jsem si to zasloužil, být tak zkurveně sám?! Moje deprese se vůbec nelepší, naopak... Bývám teď častěji sám doma a místo toho, abych si to užíval, tak trpím. Ani nevíte, jak jsem šťastný, jen když mi někdo napíše. Nedávno jsem kvůli tomu udělal další hloupost. Pamatujete si, jak jsem psal, že neberu ta předepsaná antidepresiva, co jsem dostal na psychiatrii? To znamená, že jich mám teď přebytek. No, ale od úterý je ten přebytek menší. Přesněji řečeno, o 20 prášků. Jo, správně. Asi jsem se málem předávkoval. Myslel jsem si, že to mám pod kontrolou, ale nebylo to tak úplně v pohodě.
Bylo odpoledne, úterý 12.2. a já přišel ze školy domů. Možná mi už dočista hráblo, nevím, ale normálně jsem se domů těšil. Ne kvůli nějakému odpočinku nebo klidu, prostě jsem plánoval si "ulevit". Naposledy jsem napsal svému nejlepšímu kamarádovi Teovi a zapil těch 20 prášků. Byl jsem si jistý, že mě to nezabije. Ale nevěděl, co to se mnou udělá. Čekal jsem jen, že prospím celé odpoledne a že možná budu zvracet a že to bude všechno. Tak strašně jsem se zmýlil...
Prvních 20-30 minut se vlastně nic nedělo. Jen se mi trochu začal mlžit obraz, už jsem ani neodepisoval kamarádům. Prostě jsem si lehl a čekal, co bude. Měl jsem všechno tak trochu rozmazané a motala se mi hlava. Rozhodl jsem se nevycházet z pokoje, abych se náhodou nesrazil s macechou.
Jak jsem tak ležel, tak se to začalo zhoršovat. Prázdně jsem se díval do stěny u mé postele a začal se vážně bát o svůj život.
Začalo to nevinně. Nejdřív se mi motala hlava a mlžil se mi obraz. Pak začalo to horší. Měl jsem mravenčení po celém těle. Furt jsem se musel vrtět a to přes motající se hlavu a oblbnuté koordinační schopnosti šlo dost blbě. Později se přidaly svalové cuky. Nedělal jsem to já, moje svaly si cukaly samy od sebe jak chtěly. Začal jsem upadat do "bezvědomí". Cítil jsem se neskutečně unavený. Vždycky jsem usnul, nevím na jak dlouho, ale pak jsem se zase probral. Ano, tak silné byly ty svalové cuky. V jednu chvíli jsem už byl rozhodnutý se zvednout a nějak se doplazit za macechou, aby mi zavolala pomoc, ale pak jsem si to rozmyslel. Kdyby kdokoli zjistil, proč jsem byl v takovém stavu, opravdu by si mě už nechali na psychiatrii. A to jsem nechtěl. Zůstal jsem ležet "nehybně" na posteli, nechal dál zmítat svým tělem a upíral svůj nepřítomný pohled na zeď. A pak nastalo asi to nejhorší. K mravenčení, svalovým cukům a strachu, že opravdu umřu, se připojily halucinace. Měl jsem pocit, že se stěny okolo mě vlní a prohýbají. Měl jsem silnější, ostřejší sluch. Slyšel jsem úplně všechno, slyšel jsem každé šustnutí a nakonec jsem slyšel i svůj vlastní tep. Později se k tomu přidaly i sluchové halucinace. Slyšel jsem hlasy. Slyšel jsem velice nahlas svoje srdce, tep mi doslova duněl v uších. Jako by mi někdo rychle bubnoval přímo u hlavy. Nedá se to popsat, byl to neskutečný pocit. Pocit beznaděje. I kdybych chtěl, v tu chvíli už bych si pro pomoc stejně nedošel. Přes cuky jsem byl rád, když jsem pohnul hlavou. Ani nevím, jak dlouho tohle všechno trvalo, ale po nějaké době začaly cuky ustupovat. Už jsem měl jen slabé mravenčení po těle a já pomalu usínal. Ani nevím kolik bylo, když jsem se poprvé probudil a byl konečně schopný se zvednout. Potřeboval jsem na záchod. Opatrně jsem vyšel z pokoje a opíral se o zdi, pořád se mi neskutečně motala hlava. Připadal jsem si jako opilý, ale bylo to horší. Věděl jsem, že to je horší, než být opilý. Tohle trvalo déle a hlavně, byl jsem v tom sám. Nějak jsem se dobelhal zpátky od záchoda do svého pokoje, zase jsem si lehl a usnul. Nevím jak dlouho jsem spal nebo co se dělo mezitím. Nepamatuju si vůbec nic. Jen probuzení v noci. Podíval jsem se na mobil kolik je, ale ostré světlo mě donutilo ho zase vypnout, takže jsem se ani nedozvěděl, kolik je. Cítil jsem, že se se mnou něco děje, že něco není v pořádku. Pořád s motající se hlavou jsem doběhl k záchodu a začal zvracet. Byl to... Osvobozující pocit. Doufal jsem, že jsem nestrávil všechny ty prášky a že aspoň část z nich vyzvracím. Na záchodě jsem strávil asi půl hodiny než jsem byl zase schopný se vrátit do postele. A takhle už probíhala celou noc. Vždycky mě ze spánku vzbudil ten divný, špatný pocit a letěl jsem zvracet. Ráno mě táta nechal doma s tím, že odpoledne pojedu k doktorovi. Tomu jsem samozřejmě neřekl pravý důvod mé nevolnosti, a on mě poslal domů s tím, že mám nějakou střevní chřipku. Dnes je pátek 16.2. a já mám pocit, jako by se mé tělo zbavovalo účinku prášků ještě teď. Možná už jsem potřeboval se pořádně vyspat, nevím, ale prospal jsem dnes celé odpoledne. Vzbudil jsem se až teď večer a řekl si, že si tohle prostě musím zapsat.
Lidi, prosím. Vím, že zrovna ode mě to sedí, ale právě proto vám z vlastní zkušenosti říkám, nedělejte píčoviny. Jestli máte nějaký problém, deprese a podobně, pokuste se někomu svěřit, říct si o pomoc. Prosím, nedopadněte jako já... V těch chvílích, kdy jsem si myslel, že vážně umírám, bych dal cokoliv za to, abych to mohl vzít zpět. Víte, je něco jiného, když chcete umřít, ale jste v pořádku a něco jiného, když opravdu umíráte. Prosím vás, nebuďte idioti jako já. Žijte!