Deník blázna

Stěny

"Kolik to zase je? Píšu lidem, snažím se zabavit. Nejde mi to. Už se tak nudím, že si i hraju s plastovými kostičkami mé neteře. Kostičky nemají úspěch. Zkouším se učit. Pcheee, to vzdávám rovnou. Všichni spí nebo mě ignorují. Vzdávám to, zkusím usnout. Ležím v posteli, jen já a mé myšlenky. Pozoruji strop, jak kdyby na něm mělo něco být, něco co mě zabaví. Nic, opět. Je to jako prázdné plátno, čekající až se na něj něco promítne. Ne, nebudu přemýšlet, to nedopadá dobře, nenene. Přepínám jednotlivé kanály televize, hraju si s čudlíky ovladače, když v tom na co nenarazím. Porno kanál. Docela dlouho mě žere svědomí, než to přece jen přepnu. Nemám teď na žádný úchylárny náladu. Jak tak nad tím přemýšlím, už docela dlouho jsem až nějak podezřele v klidu. Od té doby, co jsem byl poprvé u psycholožky a dostal ty antidepresiva, která mimochodem ani neberu, tak žiju nějak nudně. Je to sotva týden, dva a už mi z toho začíná šibat. Žádný změny, žádný vzrušení a jen stále se opakující denní cyklus. Měl bych se zase víc bavit s lidma, možná si najít holku? Ne, to ne. To je riskantní, s mým stavem. Jsem teprve v procesu léčení, nemůžu si teď nikoho pouštět k tělu. Nemohl bych nějaké holce ublížit tak, jako Rebece. To mě dodnes trápí, choval jsem se k ní jako hovado, obdivuju její trpělivost co se mnou měla. Musím co nejdřív vypadnout ven, vytáhnout třeba Evu nebo Michaelu, někoho. Víte, jak jsem pošuk, tak jsem divnej. Nemám žádné kamarády, snad jen jednoho. Všechno jsou jinak holky. Připadá mi to tak lepší, vždycky jsem byl jiný. Půl druhý. Asi bych měl jít spát, ale to by bylo moc jednoduchý. To bych se ku*va nesměl bát usnout. Můry přetrvávají, nikdo o tom neví. Ani nechci aby o tom někdo věděl, hlavně ne rodiče. Byli tak šťastní, když jsem se rozhodl začít řešit můj stav, když jsem se jim svěřil s těmi sny, depresemi... Teď je nemůžu zklamat. Ale ani nevíte, jak je to těžké hrát, že jsem v pohodě, že je všechno zalité sluncem a přitom vědět, že to tak není. Moment, jsem vážně až tak divný, že se rozhlížím po tmě pokoje a hledám nějaký pohyb? Bože, už jsem i paranoidní. Ještě schyzofrenii a budu dokonalej cvok."

Odložil jsem deník a propisku s kostlivcem na stůl, podíval se naposledy na hodiny - do p*če, půl 3? - a schoval se pod peřinu. Zachumlal jsem se do peřiny s motivem psů a pokusil se nějak uklidnit. Zase mi hrozně rychle bilo srdce a přistihl jsem se, že neklidně dýchám. Debilní psychika, fakt. Začal jsem lítat myšlenkama úplně všude, nemohl jsem se ukotvit. Pořád jsem přemýšlel nad možnostmi jak se zabavit, hlavně abych neusnul. Nepotřebuj