Je tak... tajemná. Přijde jako vánek zpoza kopce a ani nevíte jak. A ty její ruce... dvě chladná křehká poupata sněhově bílých růží. Jen se vás zlehýnka dotkne a celý váš svět se otočí naruby. Představuju si ji, jak kráčí po zmrzlé krajině v temně modrých šatech a za ní vanoucí závoje šedi odhalují její drobnou omamující postavu. Nikdy jsem neviděl její oči. Nikdy mi neukázala celou svou krásu. Jsem si jist, že kdyby to udělala, tak bych zahynul.
Mívám ji ve snech. Vždy přijde tak nečekaně a také tak odejde, ale ten pocit z ní zůstává. Setkání s ní je vždy jako studený podzimní déšť, okolo vás se prohání vítr a ne a ne přestat, stále vás štípe na tvářích až vám tečou slzy. Je neuvěřitelná... ukazuje mi svět, ale úplně jinak. Všechno je takové chladnější, bolestivější... ale krásné.
Myslíte si, že mluvím o ženě? Ne, o ženě ne. Je to ona, Melancholie.
ČTEŠ
Deník blázna
Short StoryPodívejte se do hlavy šílenci. Je mu 15, má diagnostikovánu poruchu přizpůsobení a reálný svět se mu každým dnem oddaluje.
