Deník blázna

Odporný!

Odporný pocit. Odporný!

Šla jsem od metra směrem domů. Mám to jen zhruba 600 metrů, procházím i relativně bezpečnými místy. No ale ne mezi bezpečnými lidmi. Tady u nás to někdy umí být opravdu děsivé.
            Dokud je světlo, vypadá to tu krásně. Okolo se tyčí stromy, čerstvě upravené trávníky září zelení a máme tu úžasnou kebabárnu. Ale jakmile padne tma, měli byste se tu mít na pozoru. Scházejí se tu bezdomovci, feťáci, dealeři a další individua. Všechno jako by najednou dostalo takový pochmurný až nebezpečný nádech. Vždy mám odjištěný nůž v kapse, připravena se bránit.
    Dnes jsem, jak jsem říkala, šla domů. Byla jsem unavená, naštvaná, možná i v depresi. Vyškrábala jsem se po schodech nahoru a u výlezu z metra stál takový divný muž. Už když jsem ho uviděla, měla jsem divný pocit. Instinktivně jsem udělala pár kroků dál, abych nešla tak blízko okolo něj. Měl hnědé, asi špinavé propocené tričko a nějaké nevýrazné kalhoty. Vypadal jako by byl v 6 měsíci těhotenství a jeho vůně nebyla zrovna dvakrát vábivá. Já byla výjimečně oblečená v šatech, protože jsem se vracela ze střední, kde byla taková akce pro milovníky dostihů. Jak jsem tak okolo něj procházela, snažila jsem se nijak neupozorňovat a nekoukat na něj. Když jsem ho přešla a byla od něj jen pár kroků, slyšela jsem jak začal mlaskat a pískat. Projel mnou nepopsatelný pocit hnusu a po mém těle se proběhla husina. Zrychlila jsem krok abych byla co nejdřív pryč. Slyšela jsem, že zamumlal cosi ve smyslu že jsem "kočička" nebo "prcinka". Chtělo se mi zvracet. Musela jsem si představit jak na mě sahá. Svlékal mě pohledem. Bylo to odporné. Snažila jsem se co nejrychleji vypadnout. Díky bohu, kousek přede mnou šla nějaká paní, takže jsem tu aspoň nebyla sama. Rychle jsem docupitala domů a tam si ihned strhla šaty. Pořád jsem měla ten odporný pocit. Tohle bych střílela na potkání...