Deník blázna

Bože, jsem lhář

Občas si říkám, jestli po smrti něco je. Jestli je nějaký ráj a peklo, jestli se převtělím do někoho dalšího, do nového života, a nebo jestli tam prostě nic není. Ale jestli tam existuje nějaký Bůh se svým nebem a peklem, zajímalo by mě, kam mě asi pošle. Protože za to, jak často lžu, jak moc a jak věrohodně, bych se do nebe neposlal ani já sám.
Dneska jsem byl doma. Vypadalo to na docela obyčejný den, dokud mi nezavolal můj nejlepší kamarád Teo. Původně jsme byli domluvení, že přijde ke mně a budem se koukat na filmy, ale když mi zavolal, docela mile mě překvapil. Jeho přítelkyně Marta mu dala návrh, jestli nechceme i my dva, já a Teo, jít s ní a ještě dalšími lidmi na Laser game. Připadalo mi to jako super nápad, mám to rád. Tak jsem souhlasil. Nějak jsme se domluvili, srazili jsme se a pak jsme se setkali s partou. Byla to sranda a po hře jsme se šli najít do KFC. Navzájem jsme se tam stírali, bavili se... Připadalo mi to až moc dokonalý. No a jelikož jsme s Teem už měli plány a i když se trochu změnily, pořád jsme měli být spolu, tak jsme šli k němu. Musel hlídat svou malou sestru. Jenže do toho zasáhla Marta. Jestli mě něco opravdu sere na jejich vztahu, je to to, jak jsou pořád spolu, nonstop 24/7. A hlavně mě sere to, jak se chová Marta. Je to stíhačka. Nevím co jí tak drásalo na tom, že budu jedno odpoledne s Teem. Vůbec jsme si to neužili... Volala Teovi každejch pět minut, pořád mu psala, otravovala ho, že se musí za každou cenu vidět. Snažil jsem se to brát s nadhledem, rozesmíval Tea, protože byl z toho evidentně naštvaný. Ale uvnitř jsem taky zuřil. Jestli něco opravdu nenávidím, je to sobeckost a sebestřednost a to je přesně to, co Marta dělá. Dřív taková nebyla... Mrzí mě jak se změnila. Ale nejvíc mě dnes zklamal Teo. Kvůli tomu, že mu furt volala Marta jsem s ním prakticky nebyl. Nakonec jsem kvůli ní musel i dřív odejít, aby si spolu mohli opět "promluvit". Jinak řečeno, hádat se, řvát na sebe a v závěru se zase ocimlávat. No hnus. Snažil jsem se před Teem tvářit jako že v poho, že už jsem stejně musel domů... Ale neskutečně mě to sralo. Sralo mě, jak se chová dřív moje nejlepší kamarádka Marta. Sere mě, jak mě zradil Teo. Sedím teď na posteli, v tmavém pokoji, protože mi nefunguje světlo, a přemýšlím. Mám pocit, že jsem bezcenný. Jako bych tu nebyl pro nikoho, prostě jsem tu jen tak pohozený v prostoru a čase a stvořen pro to, abych nějak přežil a pak chcípnul. Strašně mě to mrzí, že tu není nikdo, pro koho bych znamenal opravdu hodně...