Deník blázna

Psychiatrie

Okey, takže...
Dnes jsem byl po asi jednom nebo dvou měsících opět na sezení na psychiatrii. Mám z toho hrozně ale hrozně smíšené pocity.

Nejdřív jsme tam seděli všichni čtyři - já, máma, táta a psychiatrička.
Nějak jsme se bavili o rodinné situaci, co nám vyhovuje, co ne, co by šlo změnit a tak dále. No a pak táta začal dávat takový divný náznaky a jediný, komu došly, jsem byl já. Nenápadně pošťuchoval do tématu, o kterém jsme se vždycky všichni hádali aspoň stokrát. Peníze.

                       Víte, moje máma není zlý člověk. Miluje mě, snaží se o mě zajímat, ale má to jeden zádrhel. Pořád chce střídavou péči, "koupím ti tohle, koupím ti támhleto", jen slibuje, ale jakmile něco opravdu potřebuju (například zaplatit lyžák, školu v přírodě, nové učebnice...), tak najednou nemá peníze. Sakra, co? A to mě chce živit? To chce, abych u ní bydlel, když sotva zaplatí za sebe, natož za mě? Já... Nechápu. Prostě ne. A ona zase nechápe, že když budu v trvalé péči u táty, zaplatí za alimenty rozhodně míň, než kdybych u ní opravdu bydlel.

Ale ani táta není dokonalý a tak furt jen takhle pošťuchoval, až mě to přestalo bavit a řekl jsem to narovinu. Chvilku jsme se na to téma "hádali" (nekřičeli jsme, ale nikdo jsme nechtěli ustoupit) až to nějak rozsekla ta doktorka. Poslala mě na chodbu, že chce mluvit jen s mými rodiči.

              Když jsem tak na tý chodbě stál, nedalo mi to a sem tam jsem poslouchal za dveřmi. Slyšel jsem, jak se rodiče hádají. Nekřičeli, ale mluvili na sebe tím nepříjemným tónem. Nevím jak to popsat, ale měl jsem z toho hrozně špatný pocit v břiše. Pak z ordinace vylezla máma a že tam mám jít. Ale ještě než jsem vešel, vyšel táta, takže jsem na chvíli v ordinaci zůstal s doktorkou sám. Ta mi podala zprávu, že si ji mám přečíst a jestli to co je tam napsaný nijak nevadí. Táta se jí totiž zmiňoval, že nemůžeme dát mámě tu zprávu z prvního sezení, protože je tam zmínka o trávě (myslím, že už jsem to tu někdy vysvětloval, když o tom povyprávím znova) a to by šílela. Přečetl jsem si to a byl jsem překvapený, protože ta doktorka to napsala docela dobře tak, že tam nebylo nic, za co by máma mě nebo tátu mohla sežrat. Nějak jsme se domluvili, rozloučili se a na chodbě už čekali rodiče.
Táta nás jen hodil sanitkou ke spodní bráně nemocnice a já s mámou jsme jely domů. Celou cestu byla divná, taková rozrušená... Zajímalo by mě, co si říkali, když jsem byl na chodbě.

Jsem už pár minut doma a pořád nevím co si mám myslet. Mám v hlavě opět chaos, zrovna když už jsem si myslel, že by to mohlo být v pohodě.