Deník blázna

Zničí mě to...

Jsem zvláštní. Miluju a nenávidím, směju se a pláču, ale i přes to všechno mě mají lidi rádi. Proč?
Připadá mi, že jsem každým dnem víc a víc nevyvážený. Nenávidím sám sebe, trestám se za své chyby, ale na druhou stranu furt všechny podporuju a snažím se, aby se měli rádi takoví jací jsou. Wtf? Jsem ještě vůbec normální?

Lidi jsou zvyklí, že to já jsem vždycky a všude ten veselý, energický a ten, od kterého mohou čekat podporu. Jenže... Sere mě, co vyvádí, když náhodou ten veselý nejsem. Pořád otravují, ptají se co se mnou je, musí do mě furt rýpat, šťouchat, vytahávat mi sluchátka z uší... Vím, že to se mnou myslí dobře, ale doprdele...! Nemůžu být pořád ten živý. I já chci být občas protivný nebo prostě s nikým nemluvit. I já mám své myšlenky a problémy, tak to sakra nějak pochopte! Vy nevíte co to je, neustále se užírat jednou věcí pořád a pořád dokola, mít o tom děsivé sny a i fyzicky se kvůli tomu ničit. Když se vás lidi ptají proč nejíte, proč jste takoví nebo proč s nikým nemluvíte...

V hlavě se mi odehrává válka a já se bojím, co vyhraje. Spíš, kdo vyhraje. Moje nenávist vůči mně samotnému nebo snad ten zbyteček sebeúcty? Kdy mě to konečně zničí? Každý večer mě mé myšlenky sráží na kolena a já je už jen prosím, ať mě dorazí, zatímco se mi slzy řinou po mých baculatých tvářích a já potichu mlátím pěstmi do polštářů, aby si toho nevšimli rodiče. Nikdy jsem na to nebyl tak sám, jako teď. Chci křičet, ale nemůžu. Chci se mít rád, ale všechno v mé hlavě řve a říká mi, jaká jsem odporná, tlustá a zbytečná zrůda. Je to těžší než si myslíte. Je to jako by vás někdo věznil a pořád vám dával najevo, jak jste pod ním a pořád vám ukazoval, jak moc zbyteční a na hovno jste. Natož když je ve vaší hlavě. Možná už jsem úplně zešílel, možná ne. Ale jedno vím - jestli moje nenávist vyhraje, tak tady moc dlouho nebudu...

Pomalu se mi zase hrnou slzy do očí, zatímco vy si žijete svoje šťastné životy s normálně vysokým sebevědomím s myšlenkou k nějakému cíli. A já? Brečím na posteli jak zbitá malá holka a snažím se aspoň nějak si znovu vzpomenout i na ty světlé okamžiky mého života. Je to větší utrpení, než vzpomínat na to stinné vzpomínky. Proč? Protože vím, že těch světlých okamžiků už moc nebude. Jedinou útěchou pro mě je to, že vím, že už to moc dlouho trvat nebude. Zničí mě to...