Deník blázna

Nenávidím sám sebe?

Pane bože, nenávidím tu svoji šílenou a sebekritickou palici plnou nenávisti vůči mně! Ty sny mě jednou zničí!

Abych to vysvětlil. Momentálně je 8 ráno, já usnul okolo půlnoci. Z toho si ale musím odebrat hodinku, protože jsem byl vzhůru od 3 do 4. I tak mám ale 7 hodin spánku, což je na mé poměry docela slušný. Konečně jsem se trochu vyspal. Ale abych to neměl jen tak zadarmo, sice jsem měl svých 7 hodin spánku, ale s nimi taky noční můry, opět.

Zdálo se mi, že se svojí rodinou bydlíme na kraji nějakého velkoměsta, chvílemi mi to připomínalo New York. Nebyla to ale tak úplně moje rodina, ne jakou mám ve skutečnosti. Žil jsem s otcem, mým starším bratrem (kterého nemám, ale vždycky jsem si ho přál), mojí starší sestrou a její dcerou, tedy mou neteří. Starší sestru ve skutečnosti mám, je už dospělá, takže i dceru má. Momentálně jsou jí 3 roky, ale v tom snu jí bylo 5.
                      Zdálo se mi, že jednoho dne se začalo celé město hroutit. Vypadalo to, jako v akčních filmech. Litosférické desky se najednou rozestoupily a město se řítilo neznámo kam. Všichni lidé utíkali pryč z města, na vesnice a dál. Ale má rodina a já jsme zůstali. I když jsme bydleli na kraji města, ta pohroma nás nezasáhla. Sice jsme z okna našeho domku měli výhled na zdevastované město, bývalé činžáky a mrakodrapy a to všechno, ale nedotklo se nás to a tak jsme zůstali prozatím v klidu v našem rodinném domě na kraji města. (Už jenom to vypovídá o tom, jaký chaos v hlavě mám)
       Pomáhali jsme lidem, kteří utíkali z města, pár se jich uchýlilo k nám a my je přijali, měli jsme se dobře. Já a můj bratr jsme se mezitím začali pídit po důvodu té pohromy. A jak jsme to prozkoumávali, postupně jsme zjišťovali, že je to možná moje vina. Oplýval jsem totiž nevídaně silnou energií. Ta energie ale plynula z mého stresu, z mých problémů, z přehnaně nízkého sebevědomí a z mé nenávisti vůči mně samotnému. Moje negativní energie ze mě prchala a devastovala město. A pak se to stalo.
                       Jednoho dne jsme doma zůstali jen já a bratr a měli jsme hlídat naši neteř. Všechno probíhalo normálně, fajn. A pak se ze středu zdevastovaného města začaly ozývat divné zvuky. Říkali jsme si, že to není možné, protože kdo mohl, utekl a kdo nemohl, ten tam prostě umřel. Nebylo možné aby někdo přežil. A tak jsme se s bratrem rozhodli, že se tam podíváme. A jelikož on byl dospělý, měl zbrojní pas a tak s sebou vzal svou pistoli (tuším Glock 9). Já neměl nic, ale věřil jsem mu, že nás ochrání. Prošli jsme všemi těmi troskami až do středu města. Přímo ve středu dříve tak krásného a živého města teď zela obrovská puklina prázdnotou. Pohltila několik ulic i s domy, auta a chtělo se mi brečet při představě, kolik tam zemřelo lidí, našich přátel. Chytil mě vztek, když mi došlo, že tohle všechno je nejspíš moje vina. A najednou jsme uslyšeli neskutečné rány. Tak silné, že se rozléhaly celým městem. Byly pravidelné a dokud se k nám nepřiblížily, nedošlo nám, že to jsou kroky. Muselo to být něco obrovského. Já i bratr jsme vzali nohy na ramena a hned jsme běželi varovat ostatní. Doběhli jsme k našemu domu a tam zrovna seděl venku náš otec na zápraží s pár přáteli a popíjeli pivo. Jako šílení a ještě udýchaní jsme ze sebe vymodrlili co jsme viděli a slyšeli a co se děje, ale otec i s jeho přáteli se nám, a hlavně mně, jen vysmáli a šli dovnitř do našeho domku. A pak jsme slyšeli ty rány znovu. Stáli jsme s bratrem venku před domem když to přišlo. S tím, že to byly kroky a že to muselo být obrovské jsme měli pravdu. Přibližovala se k nám napříč zdevastovaným městem obrovská panenka.

Jestli mám z něčeho opravdu strach, tak jsou to malé uzavřené místnosti a PANENKY! Nikdy nevíte co jakému démonovi jeb*e a rozhodne se pomocí panenky vraždit. Nenávidím je a to nejen díky filmům. Nikdy jsem jim nevěřil.

Jak se tak blížila k nám, kroky byly tišší a tišší, i panenka se nám ztratila z  dohledu. Nevěděli jsme co se děje, ale nemohli jsme si být jistí, že prostě odešla. A pak jsme najednou pár metrů před námi z křoví slyšeli cupitání a... Dětské požvatlávání. Byli jsme zmatení, ale strachy jsme se nemohli hnout. Stáli jsme jako přikovaní a očima jsme byli přišpendlovaní ke zdroji těch zvuků.
A pak z keře vylezla panenka. Vypadala nevinně, byla vysoká asi jako tři jablka na sobě a pořád, pořád něco žvatlala. Vypadala trochu jako malé ztracené dítě. Pak ale vylezla z keře úplně a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Neustále upírala svůj pohled na mě. Absolutně ignorovala mého bratra a pořád koukala na mě. Adrenalin převzal moc. Rozběhl jsem se směrem k našemu domu. Vletěl jsem do předsíně, popadl svůj batoh, vytáhl z malé kapsy můj vystřelovací nůž a znovu vyběhl ven před dům. Vůbec mě nenapadlo, že mohla běžet za mnou nebo že jsem ji tam nechal s mým bratrem samotnou, prostě jsem chtěl mít svůj nůž. Zastavil jsem se vedle svého bratra. Vyděšeně zíral na panenku, která byla o malý kousek blíž k němu. Řval jsem na něj
„Tak sakra střílej, máš zbraň!” ale neposlouchal mě. Byl vyděšený, jen tak tam stál, klepal se strachy a v rukou jímal svůj glock. Panenka se zase přiblížila o krok. Chytil mě amok a chopil jsem se situace. I když jsem přesně nevěděl, proč ta panenka vůbec žije nebo odkud pochází, věděl jsem, že v ní bude něco velmi zlého.
Skočil jsem po ní s nožem v ruce a začal do ní bodat. Jako šílený jsem klečel a bodal do panenky. Když už jsem si myslel, že by mohla být mrtvá, přetočil jsem ji na záda. V tu chvíli se mi začala vysmívat.
„Mě nezabiješ, jsem pořád v tvé hlavě!” a začala se zběsile smát. Znovu jsem ji začal bodat všude kde to šlo, pak jsem jí uříznul nohy a nakonec hlavu. Utichla. Vstal jsem a s každou částí jejího těla v rukou jsem ji odnesl k ohništi. Třesoucíma se rukama jsem škrtl sirkou a zapálil její rozřezané tělo. Plamen chytl a ozářil nás modrou a pak temně rudou barvou. Mojí hlavou projela jako nůž neskutečná bolest. Spadl jsem na kolena a křičel. Bratr se konečně hnul a doběhl ke mně. Snažil se mě uklidnit, dokud to nepřestalo. Děkoval mi za to, že jsem ji zabil když on byl podělanej až za ušima. Šli jsme do domu a všechno hned řekli tátovi. Tady si to moc nepamatuju, ale říkal cosi v tom smyslu, že to celou dobu věděl, ale že nevěděl, že v sobě skrývám až tolik negativní síly a energie. Že je ode mě sice hrdinské, co jsem udělal, ale že to cosi napovídá o mé psychice. A měl pravdu.

Když jsem se vzbudil, začal jsem o tom přemýšlet. Měl pravdu. Tak moc se nenávidím, tak titěrnou sebeúctu k sobě mám, že i v reálném životě jsem ochotný se obětovat. Kdyby se někdy mělo rozhodovat o tom, zda přežiju já nebo někdo z mé rodiny, třeba můj otec, bez sebemenšího přemýšlení bych šel a obětoval se. Klidně daruji orgány i svůj život pro někoho, kdo si ho užije víc než já. Víte, žít s někým koho nenávidíte je na hovno. Ale většinou máte tu možnost se ho prostě nějak zbavit. Ale když ten, koho nenávidíte, jste vy sám? Není vám pomoci. Máte chuť rozmlátit všechna zrcadla abyste se nemuseli dívat na ten svůj zrůdnej xicht. Lidi, prosím. Mějte rádi sami sebe takové, jací jste. Věřte mi, je to život o ničem, když se nenávidíte. Omezuje mě to v tolika věcech... A nejde se toho jen tak zbavit. Bavte se jen s těmi lidmi, se kterými je vám dobře a kteří uznají vaše výhry a pozitivní stránky. Nemá cenu se bavit s někým, kdo vám jen sráží sebevědomí. Většinou takoví lidé mají sami problém se sebevědomím a tímhle vás chtějí dostat na stejnou rovinu, aby se necítili tak sami. Mrzí mě, že tohle někdy dělám i já. A tak se tímto chci všem zároveň omluvit. Mrzí mě to, ale vy nevíte jaké to je, žít s někým ve své hlavě, kdo vás upřímně nenávidí. Omlouvám se všem, i tobě Teo... Snažím se s tím bojovat, přísahám.