Deník blázna

Stáří?

Zvláštní...
Spousta lidí přemýšlí o smrti. I vy jste určitě někdy přemýšleli o smrti, je to normální. Já už o ní přemýšlela tak dlouho, že i přesně vím, jak chci umřít a jak se chci nechat pochovat, ale jestli mě něco žere, je to stáří.
Přemýšleli jste někdy o stáří? Co budete dělat za takových 60-70 let? Budete mít rodinu? Kolika se asi dožijete?
Tohle jsou otázky, které mi vrtají hlavou jako otravný červ a nemůžu se toho zbavit.

Lidi říkají, že jsem divná. Odsuzují mě za můj názor. Můj názor je, že nechci umřít stará. Nechci. Mám strach, že skončím jako opuštěná, nemocná, plesnivá, nesoběstačná troska, závislá na péči ošetřovatelů. Že mě dožene skleróza, demence, inkontinence, bolesti kloubů a hlavně, že mě dožene samota... Mám strach, že umřu sama, v domově důchodců mezi cizími lidmi, a ani o sobě nebudu pořádně vědět. Stáří mě děsí. Není aspoň trochu hrůzostrašné? Mně připadá mimořádně děsivé. Co se stane?

Víte, můj život si nějak představuju, mám nějaké plány co chci splnit, co chci zažít... Ale co potom? Co až si prožiju to nejlepší, co bude dál? Sním o dostihové kariéře, chci si vyhrát pár dostihů, odchovat skvělého koně a poté založit rodinu, ale... Jak dlouho tu pro ni budu?
Nechci umřít stará. Chci aby se na mě vzpomínalo jako na tu cílevědomou, tu divokou jako jsem vždycky byla, chci, abych se nikdy nemusela stydět za své zážitky, za svou minulost a celkově za sebe. Chci být v očích svých dětí a v očích jejich dětí za tu, co šla za svými sny a dělala to co chtěla ona. Chci jim být vzorem. Ale... To by přece nemocná, chabá, duševně vymřelá Bára být nemohla...

Chci umřít tak v 50 letech. Beru to takhle - teď v září nastoupím do prváku na střední. Tam budu 4 roky, pak odjedu na rok do Španělka, dostala jsem nabídku do dostihové stáje, pak se vrátím do Česka a budu studovat další 3 roky. A pak? Vždyť když zvládnu tohle všechno, bude mi třeba 24. Ideální čas na založení rodiny. Ale kdy mám vlastně umřít? Jaksi jsem totiž v rozvrhu svého života zapomněla, že taky musím někdy umřít a že si mě stáří dožene. Teoreticky, když porodím v těch 24 letech a budu tu pro to dítě do mých 50, jemu bude třeba 26. To už bude schopné se samo o sebe postarat, přenést se přes mou smrt a založit vlastní rodinu. Nemyslíte?

Ne, nechci se zabít jakmile mi padne padesátka. Nechci spáchat sebevraždu, to fakt ne. Moje vysněná smrt je, abych umřela na dostihové dráze během závodu. Žádný že mě budou držet na přístrojích, když o sobě ani nebudu vědět. Chci umřít hned tam. Třeba si při pádu zlomit vaz, to je rychlý a bezbolestný. Potom se chci nechat zpopelnit a můj popel ať rozvíří po dráze. To by pro mě byla nejideálnější smrt. Hlavně chci, aby se o mně nemluvilo jen dobře, to by mi dělalo špatnou pověst ☺ Chci aby někdo na plnou hubu řekl třeba "Jo, byla šílená, měla praštěný nápady a občas byla nesnesitelná, ale přesto všechno jsem ji měl rád". "Občas nad věcmi málo přemýšlela než začala jednat, a to na ní bylo skvělé". Tak nějak chci, abych vypadala v očích mých blízkých.

Co vy si myslíte o stáří? Kdy byste tak chtěli umřít a jak? Nesuďte mě prosím za můj názor. Chci umřít s určitou hrdostí a to se jaksi s inkontinenčním mrzákem neshoduje. Chci žít naplno a naplno taky umřít.