Deník blázna

Rychlík

Řezání se a sebepoškozování je jako jízda v rychlíku. Když chcete ven, když to chcete přestat dělat, nemůžete přece jen tak vyskočit z rychlíku. Je to nemožné. Stejné je to s řezáním. Je to jako droga, bez které už nemůžete žít. Celý den myslíte a těšíte se na to, jak přijdete domů a budete si moct udělat pár "škrábanců", jak tvrdíte před kamarády, navíc. Je to horší než droga. Droga působí dýl, a tak si musíte řezat tělo víc a častěji. Stupňuje se to. S intenzitou vaší deprese stoupá i počet ran, je to přímá úměrnost. Nejde z toho utéct. Jakmile to uděláte jednou, musíte znovu a znovu. Možná jsem slaboch. Možná jsem až tak slabý, že musím řešit své problémy takhle hloupě. Ale no a? Ne každý to musí zvládat tak dobře jako ty. Ty který právě tohle čteš a myslíš si o mně bůhví co. Jo, tak jsem srab, jsem posranej zbabělec. Myslíš že mě to baví nenávidět se každou minutu mého života? Furt jen myslet na to, co si o mně myslí ostatní a bát se, jak blbě vypadám tentokrát? Jasně, že mě to nebaví. To si piš, že ne. Než mě opět urazíš, než si ze mě opět uděláš srandu... Prosím, přemýšlej, jestli mi to třeba nemůže vadit. Jestli mi to třeba nemůže i ublížit. Víš, taky se jednoho dne může stát, že si z někoho budeš dělat srandu tak dlouho, dokud se nebudeš se slzami v očích sklánět nad jeho hrobem a proklínat se pak zbytek života za to, že jsi možná zabil nevinného člověka. Mohl žít, ale to ty jsi ho potopil... I mě potápíš. Nech mě aspoň chvíli nadechnout. Prosím...