Deník blázna

Introvert x Extrovert?

Mívám vlastně jen dvě nálady. Tu introvertní, kdy jsem raději sám se svými myšlenkami, depresemi a chutí zemřít, a tu extrovertní, díky které lítám mezi kamarády, směju se a zdám se být šťastný. Občas mi tahle nerovnováha leze na mozek, ale tak what's up. Jasně že mě štve, jaký jsem. Nenávidím sebe samotného, nemůžu snést pohled na svoje tělo a svůj odporný... "Obličej". Ale miluju svoje světle modré oči, ulítlé nápady a moji schopnost organizovat a spojovat lidi, kteří by spolu normálně nemluvili. Občas si připadám jako cvok. Jeden můj kamarád říká, že vlastně nikdo není úplně normální, ale vždycky mě u tohohle výroku napadne, kde je teda vlastně ta hranice "normality", kdy už je člověk až moc nenormální? Asi to chudák nedomyslel. Lidi celkově na hodně věcí nemyslí. Jako třeba na to, že když člověk nevypadá jako ideál krásy, že je automaticky vyvrhel. Co to je za logiku? Proč musím trpět za to, že jsem se prostě narodil a vyrostl trochu jiný? Když se někomu s tímhle svěřím, tvrdí mi jak je to super být jiný, že prý jsem "originální". A to má bejt jako super, být jiný? To má být výhoda? To má být super, být neustále odstrkován, pomlouván, šikanován, ponižován... Být jiný je dost na hovno, věřte mi. Znamená to být skvělým hercem. Není úplně lehký hrát, že jsem stejný. Stejný jako oni, ti normální. Ti co mají klidnou a spořádanou rodinu, ti s normálním vzhledem, ti co se nestydí jít ven a nebát se pořád, co si o vás ostatní myslí. Není to vůbec lehký, chci svýho Oscara.