Deník blázna

Probuzení

"Jsem magor, jsem magor... Nenávidím tu svoji šílenou hlavu, ty ku*evsky děsivý sny. Mám chuť se rozběhnout hlavou proti zdi a tu hrůzu si z ní vymlátit! Bože... Pořád vidím ty mrtvé tváře před očima. Ty krvežíznivé, ale prázdné oči... Ten hrůzný pocit, když jsem musel vlastní kamarádce umlátit hlavu kladivem... Když to byl boj o život, buď já nebo ona... Ten děs v mých očích, když mi další z těch tváří uřízla ruku, kterou jsem se snažil bránit její sekeře a moje krev se rozprskla po celé místnosti, potřísnila moje oblečení a tváře, dokonce i tělo mé mrtvé kamarádky, které leželo kousek od místa, kam jsem upadl s krvácejícím pahýlem. Ještě před chvílí jsem byl jedním z přeživších, jedním z těch, které ty mrtvé tváře nedostaly. Ale už nejsem, to se jen moje tělo válí ve vlastní kaluži krve vedle těla mé kamarádky. Ten pohled... Nejhorší na tom je, že s tím snem nemůžu nic dělat, jediné co v něm dokážu změnit je úhel pohledu. A tak se dívám seshora, jako bych byl nějaká třetí osoba, na naše zohavená krvácející těla. Dívám se do svých vlastních vyděšených a umírajících očí, sleduju svoje utrpení..."

Když jsem se z tohohle snu vzbudil, venku ještě byla tma. Klepal jsem se strachy, byl jsem úplně zpocený a srdce mi bilo jako o závod. Snažil jsem se uklidnit, ale pořád jsem musel těkat očima po pokoji. Ten sen byl tak živý, tak reálný... Děsí mě co dokáže moje pos*aná mysl vytvořit. Objal jsem plyšového medvídka od Evy, kterého jsem dostal k Vánocům a slíbil si, že už nebudu spát. Nesmím usnout. Ty zrůdy mě dostanou, nesmím usnout. Nemohl bych se znovu podívat do mrtvých očí těch děsivých tváří. Nemohl bych znovu vidět, jak umírají mí přátelé nebo i já... Řekněte mi prosím, že už jsem úplně nezešílel? Prosím...