Deník blázna

Chaos

Jedna moje kamarádka mi řekla něco, čím mi nasadila brouka do hlavy. Poslal jsem ji fotku své nové provizorní "nástěnky", co mám na dveřích a kam přidávám důležité události a poznámky. Ona mi na to řekla něco v tom smyslu, jako že to je dobrý začátek, moc jsem to nevnímal. Pak ale řekla něco co mě zarazilo.
„Ještě si udělej pořádek v hlavě."
Jasně že jsem věděl co tím myslela, ale... Věděla ona, co všechno se pod tou větou skrývá? Jsem zastánce chaosu, nikdy jsem nebyl na nějaký spešl pořádek. Mám rád svůj chaos v pokoji, protože se v něm vyznám a dává mi to neskutečný možnosti projevů kreativity. Moc lidí si to ani neuvědomuje že v pořádku pomalu umírají. Ale... Je dobrý mít chaos i v hlavě? Měl bych mít všechny myšlenky poskládané do komínků pod příslušnou cedulku? Možná moc přemyšlím ale... Co je vlastně správně? Sám nevím. Možná měla pravdu víc, než si sama uvědomuje. Jo, mám v hlavě chaos. Pocity a myšlenky poletují sem a tam, jak se jim zachce. Podle situace si prostě vyplave nějaký pocit a já nevím proč. Moc nerozeznávám, jestli je ten pocit špatný nebo ne, prostě se tu objeví a já se podle něj řídím. Když tak nad tím přemýšlím, jsem dost empatický člověk. Že jsem extrovert vím už dávno, dokážu se vcítit do druhého a rozeznat jeho emoce, ale co jsem to za člověka, když nerozeznám vlastní emoce? Když se tak nad tím fakt zamyslím, jsem vlastně srab. Často se schovávám a utíkám před vlastními emocemi, pocity a myšlenkami. Bojím se přemýšlet nad svým životem, protože mě to vždycky uvede do hlubokých depresí. Bojím se si lidi pouštět k tělu, protože by mohli odhalit emoce, které aspoň zatím úspěšně ukrývám. Jo, snadno navážu kontakt nebo dokonce i přátelství, ale víc se snažím si lidi k tělu nepouštět. To jen ona mi to zkazila. A teď mi nasadila brouka do hlavy. To že bývám náladový nebo prožívám emoce víc, než je zdrávo... Je to vlastně špatně nebo ne? Normálně jsem docela veselý a živý člověk, ale když se tahle moje "živá" energie vybije, nastupují jiné emoce. Vztek, strach, nenávist... A když už mě ovládnou tyhle emoce, tak pořádně. Naštěstí, tohle mi nevydrží dlouho a po nějaké chvíli samoty jsem to zase já, ten veselý a živý dement. Teď, když jsem v neurčité melancholii, napadá mě otázka. Je tahle nerovnováha dobrá? Je dobré, že jsem ten rozdavač pozitivní energie a šílených nápadů a zážitků a když mi dojde ta energie, zalezu si do samoty se svou negativitou, která by všem lezla na nerv? Mám strach ukazovat lidem i tu moji neveselou stránku. Mám strach jim ukázat, že i já jsem slabý, že i já mám své strašáky, že i já bývám osamělý... Je to zvláštní. Sám jsem se postavil do pozice toho kašpara, ale dá se z toho i dostat? Můžu být někdy i já ten protivný, ten smutný nebo bez chuti furt vyvádět a vymýšlet šílenosti? Věřím, že mě tahle nerovnováha jednou zničí. Už teď mě ničí, moje šrámy jsou tomu důkazem. Ale kam až daleko to zajde? Je jen málo lidí, kteří si zaslouží mou důvěru natolik, abych jim ukázal i toho neveselého a negativního depkaře ve mně. Je jich tak málo... Ale mají vůbec být? Neměl bych tohle všechno uzavřít do sebe a prostě být ten... "Šťastný"?