Znáte to? Ten pocit beznaděje? Když brečíte a vlastně ani nevíte proč? Když váš jediný přítel je kytara a vám chybí lidský hlas, teplý dotyk, láska... Připadám si jen jako prázdná schránka bez duše. Každý den se víc a víc nenávidím a jediné, co mi zbývá a co opravdu miluju na mě buď nemá čas, čímž jí nic nevyčítám, a nebo je to má kytara, která drnká pořád ty stejné tóny. Ztrácím chuť žít. Ani po rozvodu rodičů, ani po rozchodu s Rebekou jsem se necítil tak prázdně a zbytečně, jako teď. Chci umřít, ale jsem moc velký srab na to, abych to udělal. Jsem nic, jen náhodně vhozená hmota do prostoru a času. Nemám žádný význam ani žádný úkol, poslání. Jsem tu jen, abych žil a umřel. Doufám jen, že už to nebude trvat dlouho.
ČTEŠ
Deník blázna
Short StoryPodívejte se do hlavy šílenci. Je mu 15, má diagnostikovánu poruchu přizpůsobení a reálný svět se mu každým dnem oddaluje.
