Miluje a nenávidí (PotC fanfikce)

Kapitola 24. - A teď nás odvez za horizont..

Ahooj!

Jak jste si asi všimli, tuhle kapitolu vydávám přesně hodinu před půlnocí, hodinu před tím, než se nám nevratně číslo kalendáře obrátí na rok 2018. Je to zvláštní, jak to letí, že?

O čem jsem vás dřív neinformovala a také to nejspíš několika z vás došlo, touhle kapitolou se končí děj příběhu. V novém roce vás samozřejmě čeká ještě epilog a doufám, že spousta jednodílových povídek, ale chtěla bych to takhle symbolicky zakončit.

Jako pokaždé, čeká mě dlouhé děkování za ta úžasná čísla, která jste překonali, ale tohle zdržování, které si neodpustím, vás čeká až příště.

Víc dopovím na konci kapitoly, teď si ji užijte. Je psaná rychle, vím, že jsem schopná i lepšího, ale já to prostě chtěla stihnout.

Vaše TheBlue

Jack už měl pocit, že tu cestu do Zátoky zná celou nazpamět. Každou zatáčku, každý kámen povalený po okrajích, že tomu ani nevadila první hodina ranní. Nepotřeboval světlo na cestu. Měl ji.

  Dobře dobře, tohle už je trochu romantických citů přes čáru, nechceme přece skončit jak ubožák William. Ale nač vůbec té přitažlivosti bránit, když je to přesně tak, jak má být?

  Nezáleželo na ničem, protože ji měl. Málem ji ztratil nadobro. Prostě by odešla, snad ani Bůh neví, jestli by se znovu setkali. Ale ona by nebyla sama, že? Měla by malé dítě, jistojistě tmavookého prcka a hnědou vlnitou čupřinou po rodičích, a bylo by to jeho dítě. Jeho krev, polovina jeho samého. Zní to dobře, ne?

  Ale jak tak šli, ruku kolem jejích ramen, ona sama ho lehce objímala kolem pasu, nikdy by nepřiznal tu jednu věc, že by ji udělat chtěl. Ani za nic. Zkuste si ho mučit, žádný prostředek mu jazyk nerozváže. Protože už jen to prosté přiznání, že by děti mohly být roztomilé, se zdálo tolik cizí.

  Ale takhle to má být, ne? Šťastný konec příběhu..

  Příliš radosti pro prostého piráta..

  Odemkli, prošli chodbami a stanuli v jejich ložnici.

  A už to nešlo zadržet. Ta naprostá touha, jež v něm rostla celou cestu, začínala unikat. Odrazila se v očích, rozbušila srdce a vystřelila tep, tak moc potlačit není v lidských silách. Přistoupil k ní bez zaváhání, jednu ruku spustil k tomu citlivému místu v bedrech a druhou zapletl do hustých kadeří. Ve vláčném a hlubokém polibku spojil jejich ústa, až Angelica roztřeseně vydechla. Ani on od toho neměl daleko. Ale Bůh ví, že on si tenhle moment chce uchovat navždy. Mezi jejich rty pronikl jazykem, neustále si chtěl opakovat tu nezapomenutelnou chuť, pomalu, bez drsná vášně. Přestože to bylo neskutečné mučení mít kalhoty napnuté k prasknutí a vědět, že to nikam zajít nemůže.