Miluje a nenávidí (PotC fanfikce)

Kapitola 1. - Vrať se..

  Klidná hladina Karibského moře, kam jen oko dohlédne. Bez pohybu, beze změny, bez jakéhokoliv náznaku připlutí lodě, obzor se jen neměně rozprostíral v širém okolí a končil za modrým oceánem. Jedině příjemně vanoucí mořský vítr dodával pocitu, že se tento bohem zapomenutý ostrov stále nachází na Zemi. Palmové listy se nechávaly hladce unášet ve vánku, tiše šuměly a zčeřené vlnky laškovně olizovaly pobřeží. Byl tu neúnosný klid, přímo k zbláznění. Bylo tomu teprve několik hodin, přesto se ty chvíle zdály být nekonečnými roky čekání. Čekání na co? Že se vrátí? Že se jeho plachty nechají obrátit myšlenkami a svědomím zpět k ní? To sotva!

  Angelica, dcera nechvalně proslulého pirátského kapitána Edwarda Teache, známého též jako Černovouse, vězela na tomhle ostrůvku a jen sledovala s uvadající nadějí v očích hladinu, zda-li se neobjeví šance dostat se zpět do nějakého přístavu. Stále to zůstávalo marné.

  Neskutečné štěstí, náhoda či nadpřirozená moc voo-doo? Její odevzdaný pohled utkvěl na jí až příliš známém objektu. Dřevěná, přibližně osm palců veliká, s vizáží slavného kapitána Jacka Sparrowa... Angel vzala opatrně Jackovu voo-doo panenku do rukou.

  Ty..

  Ty.. hajzle. Ignoranstkej, zabedněnej hajzle..!

  Jiná věta by snad nedokázala shrnout všechny emoce do pár prostých slov. 

  Protože když vám člověk zničí život, přece se jen letmě neohlédnete, pousmějete a s pokrčením ramen pronesete: „To je dobré. Vždyť se nic nestalo..." A přece, ať máte sebemírumilovnější povahu, kdesi ve vás hluboko to vře. Bublá to a žádá si jít ven za pomstou. Tak je to běžné, dá se to udržet.

  Horko může být dobré, dává začátek novým vznikům a lidi popohání dál. Dělá to tak nejprostší a nejstarší lidský cit - láska.

  Jenže když se vám uvnitř srdce rozžhavuje vroucí železo, spaluje a všechno pálí do sytě oranžové, musí se chladit pomalu. Ocel může popraskat. To jen svým chováním a činy vám někdo může na ránu vylít vodu s ledem a pak si sebejistě odkráčet, jako že nic neprovedl.

 Můžete chtít ránu zacelit a začít od znova. Angelica tak chtěla, dlouho chtěla! Jen pomoct otci, vždyť v každém člověku muselo zůstat něco dobrého. Plavit se celý život po moři nebo se vrátit do svého rodiště, domova.

  Jak by si přála odplout do Sevilly...!

  Teď jen sledovala, jak se s každou další vlnkou španělské město pomalu vzdaluje v nedohledno. A to vše jen kvůli jediné hlouposti věřit, jediné hlouposti milovat!

  Kvůli němu...

  Zlostně vstala a panenkou mrštila do horkého písku. Se stále stupňující se nenávistí se brodila slanou mělčinou, s úmyslem na chvíli zahnat chmurné myšlenky stranou. Až se její obličej náhle rozjasnil a ona se s jiskřičkami v očích ohlédla po voo-doo. Několik kroků a poté jí opět uchopila. Věděla co udělat, opravdu dobře to věděla.

  Protože ani mlčící nedokáže tak dokonale lhát. Protože všechno, co jste kdy chtěli o člověku vědět, odhalit zatajovaná tajemství a lži, to všechno najdete v očích. Jen ony jediné a polibek, ty nedokážou ničeho ukrýt.

  A ona si vzpomínala na Jackovy pohledy žárlivosti, kdykoliv kolem ní prošel jiný pirát a usmál se. Viděla ten děs v očích, kdy se smrti přiblížila téměř na dosah.

  A potom mě nechá na ostrově nezaznamenaným ani na mapách!

  Hřbetem ruky jí jemně pohladila, přejela si s ní po tváři. Nedokázala zabránit koutku úst, aby se pozvedl v laškovný úsměv. Už jen ta představa mít Jacka u kolen, kdy bude tajně žebrat o další dotek, chvět se pod tím náporem... přesněji řečeno vzpomínka...