Miluje a nenávidí (PotC fanfikce)

Kapitola 8. - Víš, co chceš?

  Chci vám strašně poděkovat za ohlasy, ale zároveň se i omluvit, že nová kapitola nevyšla dva týdny. Doufám, že se vám i přesto bude příběh dál líbit. :)

  Několik poledních, slunečných paprsků proniklo do podpalubí a přistály Angelice na tváři. Zamžourala do šera a pomalu, aby se v síti nepřevrátila, se posadila. Už muselo být určitě dost pozdě a proto se rozhodla podívat se na palubu, jak jejich cesta pokračuje.

  Jakmile vyšla poslední schod její oči spočinuly na samozvaném kapitánovi tohoto dvojstěžníku a její jediná dobrá nálada byla rázem pryč. Jen tam nehybně stála a tupě zírala na Jacka, přemýšlejíc, jestli ho zabít teď a nebo až potom. Přestože jí momentálně nic neprováděl (egoistické sebevychvalování, nadměrné pití rumu a dívání se prázdně do moře, tak, že to působilo, jakoby nevěděl kam plují, samozřejmě byly na denním pořádku a tudíž se jako důvody nepočítaly..), neustále jí uvnitř užíral zvláštní pocit, když na něj pohlédla.

  Jaký pocit? Chtěla běžet pryč, daleko odtud a už ho nikdy nespatřit. Chtěla mu vykřičet do obličeje jak zabedněně se chová a jak ho nenávidí za to, že jí tolikrát ublížil. Chtěla se mu vyplakat na rameno a vyhnat všechny vzpomínky a nechat si v mysli jen chtíč jeho rtů...

  „Lásko, já vím že jsi naprosto uchvácená pohledem na mě, tím nechci říct, že by se mi to nelíbilo, ale mohla bys začít vnímat" vyrušil jí jeho hlas. Zmateně zatřepala hlavou a vzhlédla k Jackovi, jenž se nacházel jen nějaký metr před ní a s pobaveným úšklebkem jí pozoroval. Vrhla na něho pohled, který beze slov říkal jediné: Vážně?!, načež jen pokrčil nevinně rameny a mávl rukou, ať to neřeší. Pak se k ní naklonil a pošeptal jí: „V podpalubí se asi nespí nejlíp, nechceš ke kapitánovi?"

  „To bych brala, kdybys za prvé nebyl ten kapitán ty, a za druhé, nebudu s tebou spát v jedné posteli" ušklíbla se, když Jackovi viditelně sebrala vítr z plachet.

  „Neboj, postele jsou dvě, ale nutit tě nebudu" dodal. Angel si jen povzdechla a nabídku tedy přijala, možná to byla právě jediná naděje, jak se dobře vyspat.

  „Dobře, posádka stejně chrápe"..

  _______________

  Toho dne se nic zásadního nestalo, Angel byla většinu času na palubě a pomáhala námořníkům, nebo zamyšleně sledovala moře, opřená o zábradlí. Večer se přiblížil rychleji, než vůbec čekala.

  Na dveře neklepala, Jack byl zatím u kormidla a usilovně se soustředil na svůj kompas, proto hned vešla. Místnost nebyla veliká, zato opravdu útulná. Nepanoval tu zatím nepořádek, jen v rohu místnosti se povalovalo několik prázdných lahví od rumu a přes opěradlo židle byl přehozený Jackův kabát. Místnost byla bíle vymalovaná, ale poškrábaná, dřevěná podlaha vypadala taky zašle. U středu protější stěny stála dvojlůžková postel a v rohu se nacházela ještě jedna menší, působící docela nepohodlně.

  Zapálila svíci v lampě, aby zde bylo alespoň nějaké světlo, když už za okny svítil měsíc, zula si boty, svůj kabát přehodila na druhou stranu židle a lehla si do pohodlně vypadající postele. Už byla neskutečně unavená a doufala, že se bude moct dobře vyspat. Zavřela proto oči a nechala svým myšlenkám volný průběh.

  Jack vešel do kapitánské kajuty až o nějakou hodinu později, když si byl konečně jistý, že je loď v pořádku a mohl tak předat službu někomu jinému. Když však viděl Angel, smísily se v něm různé pocity. Jeho podvědomí mu šeptalo různé věty a on se jich nemohl zbavit, ač by tolik chtěl! Potichu přešel k posteli a posadil se na její druhou polovinu. Nemohl z ní oči odtrhnout, byla tak krásná. A po té dlouhé době mu docházela jedna věc: žádná žena ho nikdy tolik nepřitahovala, a právě to byl důvod, který mu naháněl strach.

  Protože se však Angelica roztahovala přes celou postel, opatrně se jí pokusil odstrčit, ale význam to mělo opačný, než chtěl. Angel pomalu otevřela oči a zahleděla se rozespale na Jacka. Zatřepala hlavou a rychle se od něj odsunula, když si uvědomila, v jaké vzdálenosti od sebe se nachází. Sledoval jí pohledem, který dával jasně najevo, že se bojí, jaká reakce přijde, když ho načapala na společné posteli. Ale k jeho údivu nezněla nijak naštvaně, spíš posměšně.

  „Nezněla dohoda náhodou tak, že spíš odděleně?" řekla pobaveně nad jeho vyjukaným výrazem. Ten se však rychle vrátil do sebevědomého úšklebku a vpil se svýma čokoládovýma očima do těch jejích.

  „To nebyla žádná domluva, lásko, jen tvůj návrh" objasnil jí situaci.

  „Vidíš, tak zvedni svůj zadek a zalez si do tý druhý postele" usmála se sladce. Podíval se na ní štěněčíma očima, které tolik nenáviděla.

   „Je to moje kajuta, na to nezapomeň" usmál se ironicky.

 „Ah.. nemám náladu se s tebou hádat" povzdechla si, oči se jí totiž znova zavíraly, a přikryla se dekou. Zavřela je a snažila se zase usnout.

 „Neřikej.. tak najednou" ucítila teplý dech na jejích krku, když jí Jack zašeptal do ucha. Opět se na něj podívala a všimla si, že sedí obkročmo nad ní a tváří se nanejvíš spokojeně.

  „Protože bych vyhrála a tvoje sebevědomí by utrpělo" zazubila se na něj.

  „Vážně si to myslíš?" provokoval dál. Nechtěl nic víc, ale dokud byla rozespalá, měl možná poslední šanci jí sebrat voo-doo. Angel se náhle prudce obrátila, tak, že se jejich role vyměnily a ona tentokrát seděla nad Jackem. Sklonila se k němu a zašeptala: „Myslím, něco proti Sparrowe?" usmála se svůdně. Napětí v místnosti se zvětšilo a najednou chyběl vzduch a kolem bylo horko. I ona ihned pochopila, oč mu jde, ale ani za nic se její jediné zbraně proti němu nehodlala vzdát.

  Vlastně to všechno byla jenom hra. Jak hra o dominanci, kdo přechytračí toho druhého a dokáže tak, že je lepší. Bohužel jejich soupeřem bylo každého svědomí, nic jiného. Jack se rychle obrátil nazpět nahoru a stejným tónem, jaký předtím použila ona, jí pošeptal do ucha.

  „Samozřejmě nic osobního" zazubil se na ní. Chytl jí ruce nad hlavu. Angel se zvýšil tep a polila jí zimnice. Nebyl to strach, spíš zvláštní pocit, ale nechtěla se vzdát, proto se svůdným úsměvem oba zase přetočila. Trochu se ušklíbla, panenka je schovaná, proč si nepohrát. Jednou rukou mu zajela do dredů a pověděla mu do ucha: „Zase vyhrávám"

  Tohle by se nemělo dít. Žádná hra, ani žádná škádlení toho druhého. Chtěla si od něj držet odstup, chtěla získat Pomstu a na Jacka zapomenout. Ale je to vůbec po tom všem možné? Protože on byl ten, kdo jí vzal, ale i dal všechno.. a teď je dělí jen několik centimetrů.

  Jenom hra. Nic víc.

  Jack se prudce zvedl a už po několikáté za tenhle den se jí vpil svým pohledem do jejích očí. Tím pohledem, který o něm dokázal prozradit vše, v němž nedokázal nic zakrýt. Jeho nos se téměř dotýkal jejího, když potichu řekl: „Mám jiné tvrzení. Zavři oči"

  Počkat, cože? proběhlo Angel v hlavě. Mírně přivřela oči a naklonila hlavu, když se snažila vymyslet důvod, proč by něco takového po ní chtěl. Ale čokoládové oči, při kterých měla pocit, že jí dokážou skrz na skrz přečíst a vůně moře a rumu jí dokázala přesvědčit. Pomalu a stále nedůvěřivě přivřela svá víčka. Čekala, že až je otevře, Jack už bude pryč a popíjet svůj rum, ale místo toho ucítila jeho měkké rty na své krku. Tohle se nemělo stát. Přesto všechno se však pousmála a trochu zaklonila hlavu. Jack putoval od krku až po klíční kosti a odtud se zase vracel zpět až k ušnímu lalůčku, který jemně skousl. Slabě vzdychla, načež se Jack ušklíbl.

  Opatrně oči opět otevřela, ale tvářila se vážněji.

  „Tohle nemůžeme, Jacku, dobře to víš" pevně na něj pohlédla, když její mysl konečně zvítězila nad srdcem.

  „Netvářila ses, že by ti to vadilo" s úšklebkem jí zašeptal.

  „Ale vím, co by nastalo.." odpověděla spíš polohlasem a vstala. Se slabým povzdechem vyšla z kajuty.

  Jack svraštil udiveně obočí a vydal se pomalu za ní.