Miluje a nenávidí (PotC fanfikce)

Kapitola 16. - „Asi přijdu jindy.."

Ahoj!!! Zase mám něco málo na srdci, takže tenhle odstavec keců musíte ještě přežít :)

Jako první věc: DOSÁHLI JSME 1K SHLEDNUTÍ!! Jste prostě úžasní, pomalu se dostáváme k 200 hlasování a upřímně: tohle jsem nečekala. Vážně ne. Ještě teď si pamatuju, kdy jsem asi týden sledovala, jestli o tohle někdo byť jen nezavadil. Nic. A poté z prvního hlasování jsem byla šťastná jak blecha. Že se o několik měsíců roztrhne takhle poprask (dobře, pro někoho nic, pro mě to znamená opravdu hodně).. jak skvělý jste nedokážu říct. Takže fakt veliký dík :))

Také chci poděkovat za skvělé komentáře, které mě dokopaly napsat ještě dneska novou kapitolku, věřím, že se bude líbit, v dalším díle pak můžete čekat větší dějový posun :)

Vaše The Blue :))

  Ještě prudčeji se obrátil na patě a s úsměvem, kdy by se každý sám sebe ptal, jestli je opravdu v pořádku, pronesl: „Mám naprosto skvělej plán.."

  Ten 'skvělej plán' se však stával čím dál více nesmyslným a nereálným, když se s dalšími ubíhajícími hodinami nic nedělo. V nejspodnějším podlaží podpalubí byl takový klid, jaký snad Jack za celou dobu, co je na lodi, nezažil. Sem tam se sice ozval dupot z patra nebo hlasitý rozkaz, ale to bylo tak všechno. Každý z nich totiž seděl na druhém konci věznice, přestože její prostor nebyl nijak veliký, a tvářili se, že neznají toho druhého. Jako obvykle. Angel se o celou dobu nepohnula, jen seděla s bradou opřenou o kolena a zírala do prázdna před sebou. Co se jí honilo v hlavě se ale nedalo vyčíst, své oči nechala zamknuté ve své schránce, tak, aby jí nikdo nepřečetl. Jestli to byl vztek, nebo neskutečný smutek a tíseň, nebylo vůbec jasné.

  Možná, že v tuhle chvíli na tom byl kapitán Černé Perly lépe. Čas od času si netrpělivě přesedl, poté se s nadějí rozhlédl, jestli někoho nespatří, a vzápětí svým nejistým pohledem malého školáka utkvěl na Angelice. Tam zůstal několik okamžiků, než si hlasitě povzdechl a opět se opřel o stěnu. To byla veškerá jeho zábava, kterou opakoval každých pět minut. Možná to bylo z nudy, ale pravděpodobnější bylo, že se snažil získat její pozornost. K jeho smůle ho však zatím úspěšně ignorovala, jen chvílemi polkla chuť zastřelit ho za ty zvuky. Jenomže nakonec už to vzdala.

  „Musíš to furt dělat?" optala se s jistým výbuchem vzteku na krajíčku.

  „Co přesně máš na mysli, lásko?" stejně jednoduše se zeptal nazpět, stále si nechávajíc svůj nezaujatý výraz; zavřené oči, pobavený úšklebek na tváři, opřený o lokty. Čímž si neuvědomoval, jak celé své okolí vytáčel k nepříčetnosti. Zhluboka se nadechla, jak obtížné bylo vydržet jeho přítomnost.

  „V jednom kuse děláš ty nesnesitelný zvuky" upřesnila. Právě tohle ho konečně donutilo otevřít oči, ve kterých se mu nepatrně zablesklo, a pohlédnout na ní.

  „Jaké zvuky?" bylo nanejvýš jasné, že hra o poslední slovo začala. Teď nebylo cesty zpět, protože by to znamenalo prohru. Přesně hra, která Jacka tolik bavila. Posadil se s neskrývaným zájmen do tureckého sedu.

  „V jednom kuse vzdycháš!"

  „Á, já myslel, že tohle už dobře znáš" s neustálým úšklebkem si skousl ret, což pro něj bylo dost neobvyklé, ale dobře věděl, co to s Angel dokáže udělat. Také se nemýlil. I přes svou schopnost mít poslední slovo nad kapitánem Sparrowem jí tváře zrudly. To se ihned, přestože předem marně, pokusila zakrýt.

  „Jako ty" usmála se sladce. A on přesně věděl, na co naráží. Nevinně se protáhl a poposedl si blíž, „Copak já dělám takové nekalosti, lásko?" zorničky se mu viditelně rozšířily, skrze ně prosvitla jiskra potlačovaného chtíče a jeho srdce dosahovalo tisíců bití za minutu. Přesto sledoval každý její pohyb přičemž se stále přibližoval, ale její hranici nepřekročil.

  „V jednom kuse, kapitáne" trhaně se nadechla při nedostatku kyslíku.

  „Tak to máš o mně špatné mínění" zašeptal, teď už však žádná hranice neexistovala, Jack jí překonal a teď jen pár desítek centimetrů od ní zíral do očí španělské krásce, odkryté veškeré své schránky, až mu bylo vidět do duše. To, co spatřila, jí svíravým pocitem v podbřišku zamrazilo. Nebylo tam nic, jen touha, která tajně škrtila i jí a nedokázala odolat.

  „Přesvědč mě v opak" její horký dech se mu rozlil po krku a mírně roztřesený hlas Angel mu způsobily vroucí lávu bublající jeho tělem. Jestli to byla hra, pravidla byla zrušena. Všechna. Zastavila se jen několik centimetrů od něj, že cítila jeho osobitou vůni rumu a moře, která jí vytvářela v krku tak neskutečné sucho. A to už i pirát balancoval na nebezpečné hraně.

  „A jakpak by jste si to představovala?" hlas se mu trochu zadrhnul v hrdle. Svým pohledem sjel z očí na plné, jemné rty.. krk, jež by nejraději obsypával dravými polibky.. klíční kosti, na kterých jeho rty miluje ještě víc.. a pokračoval by dál, kdyby mu Angelica nezvedla dvěma prsty bradu a nedonutila ho pohlédnout na ní.

  „Nejde se rozhodnout, co z toho mám radši," ušklíbl se a jednu z jejích tváří vzal do dlaně. Naklonil se blíž k jejímu uchu, „odpověď?" během toho jí nezapomněl nevinně skousnout ušní lalůček, což způsobilo, že se napjala ještě víc a trhaně se nadechla. Spokojeně se mu úsměv rozšířil.

  „Asi to nechám na vás, kapitáne" třásl se jí hlas, nervozita s napětím a touhou kontrolovala většinu jejího těla. Jakoby se v Jackově přítomnosti nedokázala ovládat.

  A pak bylo nemožné říct, kdo se naklonil dřív, oba se náhle ocitli v neskutečně vášnivém polibku. Jack jí tak dravě a hladově líbal rty, s rukama držícíma jí tvář, zatímco jí prudce natlačil na mříže, až Angel překvapeně vydechla. Jejich ústa nepřerušila, naopak svůdnému pirátovi polibek oplácela ve stejné míře, bez ohledu na to, jak špatně to bylo. Nezajímalo je okolí, ta ničivá energie, která se v nich nahromadila, musela ven. Jack proto nebyl nijak opatrný, přesto však zůstaly jeho nedočkavé doteky tak příjemné a jemné, jak kdyby dokázal přesně vycítit, co Angel potřebuje. Putoval hřbetem své ruky od její tváře přes krk níž, přičemž se při každém dotyku jejího citlivého místa nechtěně zachvěla, k odhalenému rameni, lemu korzetu až k pasu, boku a stehnu. Napjatě si ho přitahovala za zátylek, chtěla ho mít blíž, jeho vůni, rty a citlivé ruce. Nedokázala to ovlivnit, aniž by opravdu chtěla, nedokázala ho od sebe odtáhnout, to ani tehdy, kdy to nechala zajít příliš daleko. Protože kdykoliv se v jejím okolí objevil on, veškerou její vůli si podmanil, každý její pohyb jak kdyby byl mířený jen a jen jemu.

  A přesto na tom sám nebyl jinak. To svrbění, které nejde poškrabat, vytváří se v podbřišku a způsobuje bublání v celém těle. Ta touha se zvedá jen při pohledu na ní, na tu exotickou krásu, které Jack nikdy neodolá a má chuť jí odnést dál než do nebe. V tu chvíli mu nezáleží tolik na sobě jak na ní a ač mu je to nepříjemné přiznat, bůhví jestli to někdy vůbec přizná, je to tak. Ta prostá a kolikrát bolestivá pravda. Ta pravda, že to není jen fyzická touha každého muže, že je v tom něco víc. Věděl, že kdyby se nacházeli na Perle nebo někde na své lodi, už by si ji nejspíš nesl do postele. A tak náhle přerušil polibek, rychlým pohybem si ji vysadil na klín, že teď měl volný pohled na celou její postavu, chytil ji okolo pasu a stejně hladově jak předtím jí začal laskat citlivou kůži na krku. Nezmohla se na nic jiného, než zaklonit hlavu a plně si užívat jeho rty. Mezi jejími pronikl tichý vzdech. Jack postupoval dál, prolíbával si stejnou trasu jak předtím svými dotyky a zastavil se nad horní hranicí jejích prsů. Pak se vracel zpátky. Původně plánoval stejně pomalu, ale knot dohoříval v obou stejně rychle, tak se jen spokojeně pousmál, když si ho také nedočkavě přitáhla k vlastním rtům. Tak horké, pomyslel si Jack. Se silnou potlačovanou vášní jí jazykem jemně obkroužil spodní hranu horního rtu a poté už na nic nečekal, jazykem jí vjel do úst, aby tam rozpoutal něco neskutečného, co dokáže jenom on.

  Jenže ač se zdá všechno perfektní, tahle chvíle ničím nerušená, vždy se něco překazí. Horký, téměř nedýchatelný vzduch náhle klesne pod bod mrazu. Toho si všimla nejdřív Angel, která Jacka jemně, s rudnoucími tvářemi, odtáhla od sebe. Ihned pochopil, když se udiveně otočil. Scrum, v celé své kráse, pokud to tak lze s obrovským nadhledem nazvat, stál pod schody s dvěma miskami jídla pro vězně a poněkud rozpačitě těkal pohledem mezi dvěma piráty.

  Odkašlal si, „Asi přijdu jindy.."