Miluje a nenávidí (PotC fanfikce)

Kapitola 12. - Dobře, vzdávám se..

Jackův pohled:

  Temná bouře ustala až následujícího odpoledne. Plachty, prkna a především posádka byly skrz na skrz promáčeni a proto se nebylo čemu divit, že všichni byli šťastni ze slunce a náhle tyrkysově modrého moře. Snažil jsem se vší silou donutit svou mysl, aby se soustředila na Barbossu, Pomstu a hlavně Perlu zavřenou v láhvi. Na svou volnost, která mi tolik scházela. Kdykoliv jsem však otevřel kompas, tenká střelka vystřelila směr kajuta.

  S povzdechem jsem se za ní vydal, spala už totiž dlouho a já chtěl jen vědět, jestli je v pořádku. V zájmu Perly, samozřejmě. Se slabým zaklepáním jsem vešel dovnitř a posadil se na kraj postele, abych jí nevzbudil. Sakra, kdy se už konečně zbavím těch myšlenek? Vzpomínky na ty nejúžasnější noci, na ní.. sakra! Spokojeně oddechovala, tak jsem tam chvilku seděl a sledoval její spící obličej. Vím, měl bych jít ke kormidlu, ale ani ten proklatý kurz jsem nevěděl! Možná hodinu, možná míň, nehnul jsem se odtud.

  Už jsem se však chystal k odchodu, ale cosi uvnitř mé mysli mě přinutilo udělat jednu naprosto nesmyslnou věc. Nutila mě tu zůstat, být blízko ní.. naklonil jsem se proto k Angel, odhrnul jí pramínek kaštanových vlasů za ucho a jemně pohladil po tváři. Přesně jako kdysi, když byla jenom mou dívkou. Teď budou doufám všechny pocity už pryč. Z jakého důvodu se děje to všechno?

  Již jsem se opatrně zvedal z postele, když jsem ucítil pohyb na posteli. Pomalu se obrátila na bok, otevřela rozespale oči, a svůj pohled upevnila ně mně. Na tváři se jí mihl malý úsměv. Konečně se probudila.

  „Jacku?" bylo její první slovo, která po těch hodinách spánku řekla. Usmál jsem se nazpět a svůj směr odchodu jsem stočil opět k ní, měl jsem neodbytný pocit, že se mnou bude chtít mluvit, ač mi to nebylo příjemné. Strach se mi zavrtával do morku kostí, ale zároveň i neskutečný oddych, že je v pořádku.

  „Vyspala ses do růžova?" optal jsem se jí s úšklebkem, zatímco jsem naléval čistou vodu do hrnku a následně jí ho podal. Počkat, odkdy mám, kruci, v kajutě vodu?

  „Co se stalo?" reagovala hned, jakmile se posadila a s vděčným pohledem jí přijala. Znova jsem se posadil a sám si vzal rum, „a kde mám svoje oblečení? Proč mám jiné a co tu, proboha, dělám?" pokračovala, když si té změny všimla.

  „Moc otázek, málo odpovědí, lásko" lokl jsem si z láhve. Upřímně jsem se divil, že nezačala ještě křičet. Chytila se za hlavu a obličej zkřivila bolestí.

  „Tak řekneš mi to?" naléhala. Povzdychl jsem si.

  „Pamatuješ na tu bouři? Za každou cenu jsi chtěla zůstat na palubě, i přes můj zákaz. Gibbse to lano tehdy odhodilo docela daleko, vážně nevím proč sis myslela, že ho udržíš ty. Nemělas takové štěstí a skončila v moři" snažil jsem se co nejstručněji objasnit situaci. Ne každý by to hned pochopil, ale i tak jsem doufal, že nebudu muset zacházet do podrobností. Věnovala mi pohled, jasně dávající najevo: 'Tahle odpověď nestačí'.

  „Bylas pochopitelně promáčená, tak abys nenachladla" věnoval jsem jí nejspíš ne příliš přesvědčivý úsměv. Chvíli na mě zírala, poté se ušklíbla nazpět, a já věděl, že je zle. Kupodivu, nezněla nějak naštvaně, spíš posměšně, ironicky.

  ___

  „Vážně, Jacku? Ty ses zajímal?" usmívala se jak malé dítě, které přišlo na prvotřídní čertovinu,     „takže ti na mně přeci jenom záleží.." provokovala dál.

  „To není pravda, je to v zájmu naší dohody" vymlouval se.

  „Jen si přiznej, že mě miluješ, Jacku"