Miluje a nenávidí (PotC fanfikce)

Kapitola 19.- Proč zrovna on?

  Ahoj! Mám to, chápete? Mám tuhle kapitolu konečně hotovou! Vím, je na poslední chvíli, ale přece. A s tím mám i pár dodatků na začátek (neřešte, že dodatky jsou většinou na konci..). První fakt je ten,  že vám dlužím obrovskou omluvu. Přes měsíc jsem kapitolu nevydala! Vážně, omlouvám se všem, kteří ji čekali dřív a hlavně těm, kterým jsem ji i slíbila. Změnily  se mi plány, s tím nic neudělám. Za druhé hrozně poděkovat za skvělé komentáře a ohlasy, moc si toho vážím. A za třetí říct jednu menší změnu. Mně chytrákovi to došlo až moc pozdě, že příběh se nemůže odehrávat pouze v Karibiku. Ale protože nevím, kde se Zátoka Vraků nachází (pokud někdo víte, dejte mi prosím vědět, ani ve filmu to totiž nezmiňovali), berte to jako fakt, že jsou prostě tři dny od ní. Dejme tomu, omlouvám se za možné nejasnosti, co nejdřív to v předchozích kapitolách opravím.

  Tak jen na závěr; užijte si kapitolu!

  Vaše TheBlue

  Slunce se již neslo vysoko na obloze, když se jeho horké paprsky dostaly až k západnímu pobřeží ostrova, a oběma pirátům začaly tančit po tvářích. Zprvu to bylo příjemné, hřejivé, ale později se staly nesnesitelnými a donutily kapitána se probudit. Otevřel oči, ale když ho do nich vzápětí udeřilo náhlé světlo, překryl si je dlaní a něco nesrozumitelně zanadával. S hlubokým povzdechem se mírně pozvedl na lokty a zjistil, že se vlastně nemůže posadit. Na hrudi mu ležela španělská kráska, kterou to nepříjemné slunce ještě neprobudilo, a jednou rukou ho objímala. Prostě se neubránil úsměvu. Jemně jí políbil do vlasů a co možná nejopatrněji ji položil vedle sebe do písku, přestože sám by tak byl schopný proležet třeba celý den. Ale ty poslední zbytky alkoholu se začínaly probírat a způsobily Jackovi akorát tak silnou bolest hlavy, jako výsměch: „Včera jsem ti uvolnil náladu, teď ti jí zkazím".

  Postavil se na nohy, svět se trochu nebezpečně rozhoupal, ale když párkrát zamrkal, ustálil se. Teda prozatím. Bylo by marné se pokoušet rozpomenout, kolik toho včera vypil..

  Trochu nejistým krokem se rozešel do vody, byla ještě ledově studená, ale to piráta ani v nejmenším netrápilo. Potřeboval ze sebe smýt ten nepříjemný pocit, tu stále opakující se větu „do prdele". Tolik si přál, aby kromě bolesti hlavy a převracejícího se žaludku i zapomněl. A zároveň nechtěl. Ne, ovšemže nechtěl, aby na cokoliv z minulé noci zapomněl, na stále vzrůstající se pocit motýlků v podbřišku, zrychlený tep a pocit, že se v něm během vteřiny všechno rozpadne. Tolik známou chuť jejích rtů a přesto jako by to bylo vždy poprvé. Na jemnost její kůže, pohledů, které mu vždy způsobily mrazení a neskutečný žár uvnitř zároveň. Ne, tohle by opravdu nikdy nechtěl zapomenout. A taky že nezapomněl. Deset let a přesto jak půlhodina.

  A přestože nesnášel namáčení vlasů, sevřel pevně víčka, skrz rty mu uniklo další „sakra" a poté se celý ponořil pod mořskou hladinu. Nechal se zahalit tím ledovým, člověka-probírajícím pocitem.

  Ke své krásce se vrátil docela brzy, stále ještě spala a on, se svým poloúsměvem na tváři, se k ní potichu přikradl a sedl si obkročmo nad ní. Hned několik kapek mu steklo z mokrých vlasů a přistálo Angelice na tváři. Něžně je setřel palcem, a jakmile skáply jiné, sehnul se a jemně je rty slíbal. Jednu po druhé, na tvář, koutky rtů, čelist, špičku nosu, ochutnával každou část její jemné kůže. Usmála se, kdepak, ona už dávno nespala. Jak zrcadlo, úsměv se mu rozšířil. Klekl si níž, aby si tak odhalil víc jejího stále nahého těla, rukou sjel k jejímu boku.

  „To každou budíš takhle?" otevřela oči a podívala se na Jacka, jež jí opětoval pohled svým hlubokým, téměř černým.

 „Ne," zašeptal jí se škádlivým úsměvem těsně u rtů, „to jen a pouze u tebe budu chtít vždycky pokračování.."