Miluje a nenávidí (PotC fanfikce)

Kapitola 15. -„Myslím, že mám plán, lásko"

  Ahoj! Ze začátku mám pár věcí, co chci říct (samozřejmě si ty kecy nemůžu odpustit)..

  Úplně nejdřív Vám musím neskutečně poděkovat za Vaši podporu, překonali jste 100 hlasování, vážně nevím, kde se to bere :D

  A ano, uznávám, kapitoly vychází fakt málo, jsem mizernej autor, ale i tak doufám, že se Vám příběh bude dál líbit. Proto jsem tu dneska po sto letech s další kapitolou, za kterou se musím jen předem omluvit, že je opravdu krátká. Pokusím se to do příště vynahradit. Tak si užijte čtení :)

  Už se začínalo stmívat, celé podpalubí se naplnilo tmou a nepříjemným chladnem. Ale nikdo z posádky, ba ani kapitán, se nezajímal o jejich dva vězně. Od té doby, kdy je Barbossa s ledovým klidem nechal zavřít za mříže a jejich loď si automaticky přivlastnil, nespatřili jediného člověka. Čím déle tam zůstávali, tím se napjaté ticho prohlubovalo, ale ani Jack se nijak nesnažil o konverzaci. Jen každou chvíli zabloudil pohledem k Angel. Ta seděla v rohu cely a hlavu měla opřenou o kolena. Někdy se zatřásla, když se jí chlad provrtal pod kůži, ale ani slůvkem nenaznačila svoji nespokojenost. Měla vztek, neskutečnou zlost na bývalého kapitána, jež shodou okolností seděl jen nějaké dva metry od ní. Zase je díky jeho neschopnosti v naprosto bezvýchodné situaci. A že by se on zajímal?! Ani náhodou!

  Až o nějakou hodinu později, když si na naše dva piráty někdo vzpomněl, přiloudal se k vězení po schodech Scrum. Už vypadal unaveně, vždyť také bylo pozdě. V rukou nesl dvě dřevěné misky, které jim, když přišel až k mřížím a otevřel, podal.

  „Zdravím. Tohle je jediné jídlo, které budete denně dostávat, Barbossa tak nařídil. Přeju pěknou noc kapitáne. Slečno Teachová," kývl na pozdrav a protože neměl povoleno s nimi mluvit, opět mříž zavřel a vrátil se zpět. Jenže Jack neměl ani pomyšlení na jídlo. Znechuceně tu svou odložil co nejdál od něj a stále zůstávajíc v tureckém sedu se přišoupl až ke zdi, o kterou se opřel.

  „Jestli tu budeme trčet ještě o den dýl, tak k tý lodi přirostu.." poznamenal znuděně zároveň s jistým uraženým tónem. Svým trojcípým kloboukem si překryl oči a nejspíš se rozhodl celý svět ignorovat.

  „Nemáš plán? Tak tos potom nemusel za mříže skákat rovnou sám.." odvětila s jasnou ironií v hlase.

  „Cože?"

  „Líst za Barbossou bez jakéhokoliv plánu byla vcelku blbost.."

  „Neřikej.. no tak se předveď ty. Protože jestli nemáš pod tím svým korzetem schovaný klíč, Perlu v láhvi a něco, s čím toho bastarda zneškodníme, tak nemáme zrovna dobré vyhlídky." jen stejně nezaujatě odpověděl. Možná, že by to měl řešit, ale ne teď. Venku je dávno tma, která už se rozprostírá po celém podlaží, protože se nikdo neobtěžoval sem dát jedinou lampu nebo svíčku, a tak teď nebylo vidět ani na metr. Náhle se kapitán z ničeho nic zvedl, přestože to vypadalo, že předtím spal, a Angel uslyšela jen známé šustění námořnického kabátu. Bylo to také to poslední, co zaslechla, než ucítila ono prohřáté oblečení, jak ho Jack jemně položil přes její ramena. Zprvu se lekla, ale když své ruce nechal na jejích ramenech, aby si kabát nesvlékla, jen si povzdechla.

   „Nepotřebuju ho" odsekla a svou rukou se pokusila sundat tu jeho. Nepomohlo to, své sevření zesílil a vdechl jí na krk horký vzduch.

  „To tvoje klepání zubů by probudilo i spícího medvěda" zašeptal jí do ucha. O to víc bylo těžší nenechat jí zimnici projet přes páteř.

  „Není mi zima"

  „Ale je" bylo docela absurdní přesvědčovat tvrdohlavou Angel o tom, že jí je chladno. Proto se jen beze slov schoulila do teplého kabátu. Slabé 'díky' ji uniklo mezi rty, když vyčerpáním zavřela oči. Jenže Jack se ani o centimetr nepohnul, přesto, že si to Angelica vážně přála.

  „Lepší?" opět se zeptal o nějakých deset minut později.

  „Myslím, že jo.." popravdě odpověděla, když se už vážně cítila lépe. Kapitán to však nenechal na pokoji, nejspíš jí to příliš nevěřil, a tak se v tichosti posadil za ní a skryl jí ve svém majetnickém objetí. Věnoval jí letmý polibek do vlasů.

  „Dobrou, Angelico"

  „Dobrou noc, Jacku"

  ____

  Jak Jack předtím tvrdil, teď se následujícího rána opravdu cítil jakoby zarostl do podlahy. Všude bylo docela příjemné šero, ale posádka už pracovala, o čemž vypovídal nejenom hlasitý dupot a neustávající hlasy. Uvědomil si, že už je čas se odsud konečně dostat, jinak možná skončí opět na nějakém ostrově uprostřed ničeho. A potom mu v hlavě zazněla věta Turnera mladšího: „Když správně zapáčím a zapřu se, dveře nadzvednu a vyletí z pantů.."

  „To je ono!" vyskočil nadšením, že možná přišel na způsob, jak tuhle zatuchlou celu opustit. Ani nevnímal Angelicu, kterou svým pohybem probudil, a už se rozhlížel netrpělivě okolo, jestli nějakou 'páku' nesežene. Jenže okolí bylo příliš tiché a prázdné, v jeho dosahu kromě dalších cel nebylo vůbec nic. To ještě domyslím.

  „Co to, proboha, zas děláš?" ještě rozespale se tázala dredatého piráta, který právě působil dojmem, že se naprosto zbláznil. A pohled na něj, jak zblízka prozkoumává panty, jí v jejím tvrzení akorát upevnil.

  „Jestli chceš vědět, jestli je ta mříž železná, tak tě ujistím, že je.." s povzdechem protočila oči.

  „Pšššt!" přerušil jí ihned a dál nevnímal.

  „Ptám se tě, co to děláš, tak mi prosím laskavě odpověz.." pomalu hláskovala jak malému dítěti.

  „Pšššt!" pozvedla obočí a polkla jedovatou poznámku.

  „Tak fajn, když je to tak přísně tajný.."

  Ještě prudčeji se obrátil na patě a s úsměvem, kdy by se každý sám sebe ptal, jestli je opravdu v pořádku, pronesl: „Mám naprosto skvělej plán.."