He is back

3.

Neváhavě jsem smazala ten nápis co byl po zdech,  vypnula hudbu a sfoukla svíčky. Po tom jsem se usadila na postel a plakala jsem. Slyšela jsem  jak někdo jde na horu po schodech, ignorovala jsem to, seděla jsem dál a plakala. Po tom do mého pokoje vešel zase ten kluk,  pomalu ke mně přistupoval, klekl si a snažil se mi podívat do očí, jenže já se očnímu kontaktu vyhýbala.  Po chvilce, jsem získala odvahu a zeptala jsem se.. ''Proč já? Proč mi nedáš pokoj? Co po mě chceš?'' zvedl se a sedl si vedle mě, chytl mě za ruku a začal mumlat, nerozuměla jsem mu ani slovo. ''Prosím, můžeš mluvit trošku víc na hlas.. Já nerozumím ti..'' Podíval se na mě a řekl ''Potřebuji tě..'' Podívala jsem se do země a řekla ''ale proč mě? Proč né jinou?'' vymanila jsem se z jeho pevného stisku a zvedla se. ''Protože, ty... Ty jsi ta vyvolená..''  ''Co? Co tím... myslíš?'' ''Nikdo mi tě po druhé nesebere...''  ''O čem to sakra mluvíš? Po druhé? Já nechápu tě...'' ''Jo...''  Nevěděla jsem co říct, jen jsem stála a měla stále hodně otázek ale věděla jsem že se odpovědi nedočkám, stála jsem jako socha. Jenže on se pak zvedl a šel ke mně jako by mě chtěl políbit, jenže  já nemohla jsem to udělat zpanikařila jsem a utekla dolu do obýváku,  usadila jsem se na gauč, seděla jsem a znovu začala brečet. Když šel za mnou dolů, věci se začali chvět, koukal na mě a zrudly mu oči, děsně jsem se bála. Čím blíž byl, tím víc jsem se bála, uchopila jsem  tyč která se válela na zemi u krbu, vzala jsem jí  a držela na proti němu,  když stál už hodně blízko rozplakala jsem se a chtěla ho uhodit, křičela jsem ''nech mě být prosím!'' Jeho oči se stali zase normálními, podíval se na mě a řekl ''nesmíš se bránit, chci tě jen ochránit..''  Nechápavě jsem se na něj podívala, ''Co?? Jak to myslíš...?''  ''Brzy zjistíš, pokud budeš dále odmítat..'' ''Ale....''  ''Neodmítej, chci ti jen pomoct.. Chci pomoct nám oběma..'' Na jednou jsem se cítila hrozně slabě když to řekl, neměla jsem ani sílu držet tu tyč v ruce, upustila jsem jí a pomalu začala po zdi sklouzávat dolu, když jsem seděla na podlaze, měla jsem úplné šero před očima, on si ke mně klekl, já nedívala jsem se na něj ohlížela jsem se kolem a z ničeho nic jsem viděla jak se začali otvírat dveře od sklepa, když jsem se podívala zpátky na něj  měl zase  rudé oči, zaječela jsem a chtěla jsem se odplazit pryč,  když jsem se plazila ohlídla jsem se a on.. Úplně se změnil, vypadal tak hrozně děsivě, když jsem se podívala zpátky do předu  byla přede mnou skříňka, narazila jsem do ní, silně jsem se uhodila do hlavy, lehla jsem si na zem a viděla jsem, jak se ke mně plazí, neměla jsem sílu něco dělat, zavřela jsem oči a začala doufat že tohle není skutečné že se mi to jen zdá. Pak jsem jen uslyšela otevřít dveře od bytu a on hned zmizel, neměla jsem už sílu ani  zakřičet o pomoct, ležela jsem a omdlela jsem.. Když jsem otevřela oči ocitla jsem se v nemocničním lůžku a vedle mě stála mamka s tátou, na mamce bylo vidět že je vystrašená, měla slzy v očích, táta viděl jak si je prohlížím,  hned mamce řekl ať se na mě podívá jenže, nemohla jsem promluvit měla jsem jak kdybych měla zamotaný jazyk, tudíž jsem jen zvedla ruku a zamávala. Mamka se hned ke mně přimáčkla a začala mě objímat, táta mezi tím skočil pro doktora a řekl mu že jsem se už probrala, doktor pak s ním přišel  a začal mi dělat nějaké testy, kontroloval mi zrak, jestli mluvím a zda se cítím dobře.  Jenže prý to byla fakt velká rána, takže budu muset zůstat v nemocnici přes noc, aspoň budu mít chvíli klid od toho bláznivého kluka... Rodiče tam se mnou byli až do  sedmi večer pak končili návštěvy, hned jak mile rodiče odjeli pokoušela jsem se usnout, usla jsem jenže jsem se o půlnoci vzbudila, takový klid tu byl, otočila jsem se a stál tam, ten kluk, koukal se na mě jako.. Zombie?  Když jsem si ho všimla, zaječela jsem jenže on mi hned  rukou zakryl pusu abych ztichla, ''shhh...''  ''Proč mě nenecháš být..?'' Začala jsem plakat.. Sice mi na to několikrát odpověděl ale  pořád to nebylo dostatečné..  Začal se ke mně naklánět a držel mě za ruce abych se nemohla hýbat, chtěla jsem křičet jenže nešlo to na jednou, jsem nemohla mluvit, ani hnout jsem se nemohla prostě, nic.. Nakláněl se k mým ústům, nešlo už nic dělat. Jenže pak přišla do pokoje sestřička a on  rychle utekl, ''vše v pořádku?'' podívala jsem se na ní se slzou v oku ''Uh... Jo jo vše v pořádku, jen špatný sen..'' falešně jsem se zasmála ''dobře kdyby něco vedle tebe je tlačítko, stačí ho zmáčknout a hned příjdu.'' Usmála se na mě a šla pryč.  Lehla jsem si na bok zavřela oči a přemýšlela, co když to byl fakt sen? Co když tohle všechno je sen? Nejsem na tom tak špatně zatím ne..? Hlavou se mi hnalo tolik otázek, jenže únava to přemohla a usla jsem. Ráno  už tu byli rodiče,  měli tu pro mě připravené už čisté prádlo, převlíkla jsem se, dala si sprchu a jeli jsme domů. Jenže jsem měla odpočívat takže jsem si lehla k tátovi na gauč a koukala s ním na filmy.  Když si táta šel odskočit na záchod, slyšela jsem toho kluka,  ve své hlavě.. Jak něco, říká... Proboha nejsem snad tak šílená... Tohle není skutečné prostě, není..