Omámen │StudioMoonTV│

Vozík

,,Niesi hladná?" zeptal se mě a pohledem směřoval k albertu.

,,Ne, ale neříkal jsi náhodou něco o vozících? Zrovna jeden vidím..."

,,Ideme." zavelil jednoslovně a chytl mě za ruku. Zarazila jsem se. Nejspíš to pocítil. Otočil se ke mně a až si uvědomil, co vlastně udělal, zrudl a ruku pustil.

,,Prepáč, neviem sa ovládať." řekl a rozešel se, nyní již bez držení mé ruky. Ovládat, hmm... Neříká se to třeba, když je do někoho někdo zamilovaný a udělá něco, bez toho, aby si rozmyslel, zda to udělat má? Fajn, dost mé přihlouplé fylozofie.

,,Nic jsi neudělal špatně." v domínce toho, že to neuslyší, jsem špitla. Zmateně se na mě podíval. Teď si připadám, jako fakt hodně vlezlá a pitomá fanynka.

,,A Samo? Jak mě bereš? Jako kamarádku, nebo fanynku?" řekla jsem po dlouhém rozmýšlení, zda to vážně říct, nebo ne. Navíc jsem uvnitř sebe jásala a blahopřála si, že jsem mu řekla 'Samo' a nerozklepala jsem se jako při -6°C v krátkém rukávu.

,,Ako by som ťa mal brať? Samozrejmo, že ako kamarátku. Ináč, ďakujem, že si ma nazvala menom." zasmál se. V duši se mi mírně ulevilo, když neřekl že jako fanynku.

Protože chodíme oba celkem rychle, tak jsme těch sto metrů přešli rychle. Překvapivé, že? Což znamená, že jsem byla o krůček blíž k smrti. Stáli jsme u prázdného a odemklého vozíku. Divím se, že je třeba nedávají do prodejny, ale před. O to líp pro nás.

Cítila jsem se celkem divně, když čekal na to, až si nasednu.

,,Samo (znova jsem jásala)? Nechceš radši první ty?"

,,Val, ty sa obávaš?" řekl a dal si hlavu do strany.

,,Ne ale... prostě mi příjde do teď divné, že jsem s tebou venku..." zklesla jsem hlasem a uvědomila jsem si, jak mi musí tolik lidí teď závidět. S hlavou namířenou k zemi, jsem si nevšimla, že se místo, kde stál Sam změnilo. Ucítila jsem jeho ruce na pasu.

,,Same! Přestaň!" začala jsem se smát, čímž se mé napjetí zmírnilo. Jeho ruce jsem setřásla a sedla si do vozíku.

,,Šťastný, když už sedím?"

,,Nie pre to, že tam sedíš, ale pre to, že se smeješ." usmál se. Jeho úsměv, který jsem znala pouze přes obrazovku mého noťasu, jsem nyní viděla před sebou. Další změna, která mé motýlky nenechávala klidné, byla ta, že nyní ten úsměv byl směřován pouze mě, ne dalším desetitisícům lidem.

,,Chyť sa." zašeptal hlas za mnou. Jednu ruku jsem obepnula kolem železa, z čeho byl tvořen vozík a druhou rukou jsem se chytla té jeho, která byla na úchytu.

,,Neříkal jsi, čeho přesně se mám držet." zasmála jsem se a i když s odporem, jsem jeho ruku pustila a chytla se s ní kovu.

Protože tady Míšenka nemůže zaspát, tak píše fanfikce. Potřebuju od vás znova odpovědi na otázky.

Co si myslíte, že cítí Sam, když se Valerie chová takto?

Myslíte, že jsou mé fanfikce stále víc obsaženy odbornými slovami?

Bai♥