Omámen │StudioMoonTV│

Ruce

,,Však ja som nepovedal, že mi to vadí." usmál se. Zase si začínám hrát na Valerii, která není schopna slova, když mluví on.

Mlčela jsem a nechala jsem se unášet jeho slovy, jejichž význam jsem nepochopila.

,,Samo? Vážně tě furt baví mě vozit?" zeptala jsem se, když jsem se dostala z tranzu.

,,Ako teba?"

,,Popravdě? Radši bych chodila." zasmála jsem se, nacož se mému vtipu, který postrádal kus humornosti, zasmál i on.

,,Fajne, vylez." zavelil a já se nějakým způsobem vysoukala z vozíku. Odložili jsme ho ke stěně, se slovy ,,Pak to vrátíme.".

.

Procházeli jsme se centrem Bystřice. Nikdy jsem tu nebyla. Je to tu mnohem hezčí, jak u nás v Březůvkách. Už jenom kvůli tomu, že se tu prochází on.

Stále mě dokázal zmanipulovat k hodně věcem, pouze jediným slovem, či dotekem. Tím dotekem myslím to, jak se naše ruce trkly, když jsme se procházeli. A jak mě to zmanipulovalo?

Ne tedy úplně mě, jako duši, ale určitě tělo. Tváře zrudly, motýlci vesele poletovali. Co k tomu víc říct. Byla jsem zamilovaná.

Nevím, zda je mé mínění falešné, nebo ne, ale mé instinkty mi naznačují, že je do mě taky částečně zamilován. Ty nefalšované úsměvy, upřímný smích a celkově ta energie, která z něj vyzařuje.

Jen s ním dokážu zapomenout na stres a problémy.

Myslím, že bylo na čase někomu sdělit mé velice fylozofické poznatky.

,,Nevím, proč je tak svět neférový."

,,Ako to myslíš?"

,,Myslím to tak, že nikdo nemůže být opravdu s člověkem, kterého miluje."

,,Pokračuj, zaujíma ma to."

,,Všichni hledí na čísla. Věk, vzdálenost, váha a jednoznačně i číslo, které má někdo na kontě. Svět jde do hoven."

,,Už asi nikdo nechápe, že láska je vlastně o porozumnění." povzdechla jsem si.

,,Valeria, kedy ti ide vlak?"

,,Okolo sedmé. Kolik je?"

,,Sú dve hodiny."

,,Já jsem se právě začínala bát, že nestíhám." zásmala jsem se. Hleděl na mně jako kdybych spadla z nebe.

,,Samo?" řekla jsem úsměvně.

,,No?" ozval se a nepřestával se mi dívat do očí.

Možná by jste čekali, že ze mě výjde něco romantické, ale ne.

,,Kam půjdeme teď?"

,,Neviem, co treba KFC? Som hladný." zasmál se a ukázal na nákupák.

,,Fajn." souhlasila jsem.

Opět, se naše ruce nechtěně setkaly. Avšak, tentokrát jsem se nepodívala někam vedle, protože jsem se bála reakce. Tentokrát zakročil on. Spojil naše ruce. Mohla bych po něm vrhat všelijaké nenávistné pohledy, ale vrátil by se mi jen jeho úsměv.

,,Samo? Proč?" zašeptala jsem a podívala jsem se na něj nechápajíc jeho čin.

,,Ty vieš." sladce se usmál a dál se věnoval cestě.

Toto bylo snad poprvé, co jsem se s klukem držela za ruku. Povím vám, je to nepopsatelný pocit. Proto vám sem nemůžu vepsat, jaké je to dokonalé, když jste propojeni s někým, koho znáte osobně ani ne týden.

Všechno se to odehrává tak rychle a nečekaně.

,,Samo, vážně víš, co děláš?"

,,Viem to viac než isto." usmál se a stisknul mou ruku silněji na důkaz.

.

Všechno krásné musí jednou skončit, aby mohlo začít něco nové, možná hezčího.

Tímto mottem jsem se snažila zahnat slzy, když jsem si uvědomila, že mi za deset minut odjíždí vlak a že vlastně Sama zase dlouho neuvidím. Nebo jo?

,,Samo, mám už málo času. Jak daleko je od tud vlakáč?"

,,Desať minút." odpověděl.

,,Tak, půjdeme rychle, abych ho stihla." zavelela jsem a rychlou chůzí jsme se vydali k vlakáči.

,,Valeria, na niečo si zabudla." řekl a já znova pocítila dotek jeho ruky na té mé. Dnes už po několikaté. Co mu je? Nad jeho chováním mi fakt začíná rozum stát.

.

,,Same, já to nezvládnu."

,,Čo nezvádneš?"

,,Odejít."

Do odjezdu mi zbývalo asi pět minut a my už byli na vlakáči. Právě jsme šli na mé nástupiště.

,,Toto nebolo iba na raz." usmál se. Vyšli jsme schody a vlak tu nebyl.

,,Cóže? Proč tu není?" podivila jsem se a šla jsem se podívat na řády.

,,On mi nejede 17:55? Cože? On mi jel 17:47? Si děláte piču." řekla jsem a sedla jsem si na lavičku.

,,Další mi jede až v devět." zasténala jsem. Byla jsem v prdeli.

,,Tobě jede kdy, Samo?"

,,Za desať minút." řekl a sedl si ke mně.

,,Nechceš u mňa radšej prespať? Nechcem ťa tu nechávať do deviatich hodín."

,,To nemůžu příjmout. Nechci tě otravovat." zvedla jsem se z lavičky a otočila jsem se na druhou stranu. Nic se chvíli nedělo, takže jsem byla zvědavá a nutilo mě to se otočit.

Stalo se něco, o čem jsem snila. Cítila jsem jeho rty na těch mých. Vždy jsem si myslela, že líbat se s někým, je nějaká věda, ale uvědomila jsem si, že je to vlastně unášení se vlnami. Váš mozek ví, co dělat.

,,Už môžeš?" usmál se, když už jsem byla schopna dýchat.

,,Já tě ne-"

,,Mám ťa znova pobozkat?" usmál se a znova si mě k sobě přitáhnul.

,,Dobrý, dobrý, přespím." zasmála jsem se a lehce jsem ho od sebe odstrčila.

Hlavou se mi honily dvě věty, které jsem mohla v této situaci říct. ,,Samo, jdeme na to nástupiště." ,,I když by mi to nevadilo."

Ta druhá mi příjde riskantnější. Zase úplně nechci, aby se z toho dneska vyvinulo něco víc. Profláklá láska je o ničem. I když toto s chozením hraničilo.

,,Ideme na moje nástupiště tedy." znova a zase se chopil mé ruky.

,,Jo." souhlasila jsem. Nezmohla jsem se na více slov. Ty tři vteřiny byly krásné. Nešla na něm cítit nejistota.

Vzpomínám si na tu dobu, když mi bylo tak osm, tak mi vyprávěla máma, že když kluk chce udělat nějaký razantní krok a není nervózní, tak to dělá ze srdce. Je fajn, když si tyto slova stále pamatuju.

,,Samo? Jak to teď mezi námi je?"

,,To by si sa mala rozhodnúť ty. Já len robím, čo cítim."

Tak, lidičky, máme tu další kapču. Tentokrát je trošku víc olavískovaná. Další kapitola bude asi z většiny Samův pohled, protože potřebuju i jeho náhled na věc.

Jinak, otázková část! :D

Jak si myslíte, že odůvodní Sam jeho čin?

Co si myslíte, že se bude dít u něj doma?

Bai ♥