Omámen │StudioMoonTV│

Polňačka

,,Val? Trefíš z nádraží?"

,,Jakože, jo, trefim. Jen mi dej nějaké peníze na hromadnou dopravu." odpověděla jsem jí. Sice jsem byla celkem vystresovaná, že nezvládnu dojet k němu ke škole. Psal mi adresu, prý to není daleko autobusáku, kterej je hned vedle vlakáče.

,,Jo dobře, padesát bude stačit?" vytáhla si peněženku a podala mi padesátikorunu.

,,Jo, bude. Díky." dala jsem jí pusu na líčko a s pozdravem jsem se rozloučila.

,,Jo a já ti potom zavolám, abys šla zase sem. Já si tě potom tady vyzvednu a půjdeme do hotelu, jo?" křikla.

,,Jojo, ahoj!" křikla jsem nazpět a už jsem si to tradovala sama. Gůgl mapa ukazovala, že to je jen kilometr. Cesta je taky celkem jednoduchá. Stačí se držet jedné silnice a dojdu tak bez problémů.

.

Stála jsem před jeho školou. Zbývalo pár minut, než mu zazvoní na konec hodiny. Sedla jsem si na lavičku, protože mě začaly pobolívat nohy.

Přes otevřená okna ve škole jsem zaslechla zvonění. Dále jen hluk žáků a zase jen ticho. Po chvilce šel slyšet hluk příborů. V této škole nejsou povinné obědy. Sam na obědy ani nechodí, sám mi to říkal.

Pár lidí začlo vycházet z budovy. Dobře, nebylo to jen pár. Byly to plné komanda. Beztak je někdo z nich tajný agent a má v batohu ákáčka.

Zahlédla jsem jednoho blond boie, ale nebyla jsem si jistá tím, že to je on. Zvedla jsem se z lavičky a přešla trošku blíž k vchodu. Avšak, ten boi nebyl ten boi, na kterého jsem tu čekala.

Opřela jsem se o zeď u vchodu a čekala dál. Lidí začalo ubývat. Začala jsem si myslet, že třeba nešel do školy, nebo dokonce se snažil nějak mě obejít.

Bylo mi hrozně. Asi si ani nestál o to, abych za ním jela. Sklonila jsem pohled a už jsem se podívala jen, když jsem slyšela otevření dveří.

Další minuta, stále tu nebyl. Nemyslela jsem si, že ještě příjde. V hlavě jsem si stále říkala, že třeba po něm něco učitelka chtěla. To by mu ale netrvalo deset minut. Nebo ano?

Zaslechla jsem dveře. Zvedla jsem zrak. Byl to on. Rozeběhnul se ke mně a obejmul mě.

,,Prepáč. Nemohol som nájsť kľúče." zašeptal. Rukama mi přejížděl po zádech. Cítit po tak krátké době znova jeho dotyky je až nemožné.

,,V pohodě." usmála jsem se.

,,Samo? To je tvoja frajerka?" ozval se nejspíš jeho kamarád.

,,Nie, nie. Alebo, já neviem." odtrhl se.

,,Dobre, dobre. Ja už idem. Zajtra!" křikl po něm ještě jeho kamarád.

,,Zajtra." řekl sklesle Sam.

,,Co se děje?" zeptala jsem se ho.

,,Nič." usmál se. Nevěřím mu to.

,,Len..."

,,No?" usmála jsem se.

,,Môžem?.." zčervenal a podíval se mi do očí. Chvilku mi trvalo, než mi to všechno došrotovalo.

,,Musíš." odpověděla jsem.

Přitiskl mě na zeď. Ano, právě se líbám se svým crushem hned u vchodu do jeho školy. Proč se to děje zrovna mně?

,,Čekala jsem jen takový ten kidský, ale ok." strnula jsem.

,,Čo? Aký kidský?"

,,Prostě takový ten lehký nebo nevim jak ti to popsat." snažila jsem se vysvětlit. Sakra Valerie, co to právě řešíš?

,,Daj mi ruku." podíval se na mě bez výrazu. Nejistě jsem mu dala ruku.

,,Bežíme." řekl a rozběhl se. Nezbývalo mi nic jiného než se snažit se naladit na jeho rychlost.

,,Je to iba kúsok!" křikl po mně.

Protože to bylo přes silnici, museli jsme se zastavit u přechodu. Celá udýchaná jsem se snažila sklidnit.

,,Môžeš ešte?" podíval se na mě.

,,No, jako, už moc ne." zasmála jsem se.

,,Mám ta vziať na chrbát?"

,,Blázníš?" vykulila jsem oči.

,,Nie, niesi ťažká." zavrtěl hlavou.

,,Budu běhat dál. Nenechám tě se zabít." dokončila jsem. Šlo poznat, že ještě něco chtěl říct, ale to jsem mu už nedovolila.

Blikla zelená a my jsme se znova rozběhli. Nevím kam a je mi to příjemné.

,,Kam to vůbec jdeme?"

,,Objavil som to miesto pred nedávnom."

,,To je fajn, ale kde to je?"

,,Uvidíš." odsekl a zpomalil. Stále mi nedochází ta pointa, proč jsme běželi, ale ok.

,,Už tam budeme." chytl mě znova za ruku a dal mi pusu do vlasů. Jo, to jsem vám asi neřekla. Je mezi námi komickej rozdíl výšky. Jsem nižší asi o hlavu. Někomu to příjde jako málo, ale mě to celkem spíš štve.

Popichuje mě že jsem malá, prcek a další náznaky toho, že je vyšší. Někdy ten jeho egoismus ale i miluju. Určitě se k tomu ještě dneska dostanu.

,,Nehovorila si, že máš rada prechádzky?" přitáhl si mě k sobě čelem.

,,No?"

,,Choď." ukázal za nějaký barák.

,,Okay." odpověděla jsem a pomalým krokem jsem tam šla.

,,O můj bože!" zakřičela jsem.

Asi byste si říkali, že tam byl nějaký piknik, nebo co to zalovískovaní kluci pro holky dělají, ale ne. Byla tam polní cesta a po té cestě ovocné stromy. Teda, alespoň jablka poznám.

Ano, některým holkám dělaj radost růže, mně polňačky.

Ano, nudné, bez obsahu. Doufám že to postačí na zítřek xd

Bai♥