Best Friends Forever - Nejlepší kamarádi navždy
Nemohla jsem dýchat! Můj život,mé tělo,rodina,máma s tátou! Připadalo mi,že jsem přišla o vše. Pláč nešel zastavit. Bráchové brečely,já brečela – celý svět se mi hroutil před očima. Má rodina se rozpadá. Nemám pro co žít! Co teď s námi bude? Jsme sirotci! Chodíme všichni ještě do školy - nemáme se jak uživit! Mé triko vlhlo. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak se mohlo to letadlo zřítit?! Kde se stala chyba?! Kdyby do něj nenastoupily tak by máma žila a taťka by nebyl nezvěstný! Táta je profesionální pilot tak proč?! Něco muselo být s letadlem – táta za to nemohl!
,,C..c..co b..budeme dělat?“ vzlykal Greg.
,,Nevím.“ Bože tak tohle nezvládnu. Greg se rozbrečel ještě víc. Objala sem ho a utěšovala. Bred se přidal.
,,To bude dobrý. Zvládneme to společně.“
,,Jak to víš?! Máma ani táta tu není!“ Greg se začal rozčiloval ,ale přitom měl strach.
,,Neboj ,taky se bojím.“ Pláč neustával u nikoho. Nemohli jsme už žít – ne bez rodičů. Nejzodpovědnější jsem já ,Bred ani ne a nejmladší … no ten je citlivka po mě. Nemůžeme mu s Bredem nahradit rodiče. Nejde to! Potřebovala jsem drogu,která by mě na chvíli zklidnila. ŽILETKA! Opustila jsem bráchy a pustila se po schodech nahoru do koupelny. V mé hygienické taštičce jsem vyhrabala žiletku! Vzala jsem ji do ruky a chtěla to udělat – nemohla jsem! Slíbila jsem Vanesse ,že už se ji nedotknu. Dřív jsem se pořád řezala ,dělalo mi to „dobře“. Prostě se mi u toho ulevilo a tak a Van mě odnaučila se řezat a pak jsem ji dala slib,že už to nebudu dělat. Ale teď chci .. potřebuji ji!! Potřebuji cítit tu úlevu! Má pravá ruka se s ní přibližovala k levé ruce. Přiložila jsem ji a potáhla!
,,Aach,“ oddychla jsem si. Ten pocit - nepopsatelný. Musela jsem znovu a znovu. Krev mi tekla ,ale pomáhá mi to.
,,Hej ségra,“ vtrhl do koupelny Bred. Zarazil se ,když viděl ,co dělám ,ale nekomentoval. ,,Někdo volá! Je tam napsané MÁMA ,ale ta to už asi nebude..tys mluvila předtím s tím doktorem,ne?“
,,Jo jasně už jdu.“ Bred hned běžel zpět ,já za ním a podával mi mobil.
,,Ano? Prosím?“ řekla jsem.
,,Dobrý den tady je pan Dr.Pitwin. Před pár minutami jsem s vámi mluvil.“
,,Ano. Změnilo se něco? Našly jste tátu?“
,,Ne zatím ne .Jen máme strach o vás? Zvládnete být samy do úterka?“
,,Snad ano,proč?“
,,V úterý by měl dorazit pán ,co vás zkontroluje,zjistí v jaké se nacházíte situaci a určí,co s vámi bude dál.“
,,Dál?“
,,Ano. Zjistily jsme s průkazky,co měla vaše matka v peněžence,že ještě není ani jeden z vás plnoletý. Nemůžete žít jen tak bez nikoho. Bude si muset zjistit vaše údaje a popřípadě půjdete tam,kde budete v bezpečí a bude o vás postaráno. Je mi to líto. Naschle.“
,,Naschle.“ Bez nikoho? My by jsme to nějak zvládly. Bredovy bude za chvíli 18!
,,Co říkal?!“ ptal se Bred.
,,Že máme vydržet do úterka ,kdy přijde nějaký chlápek ,který si zjistí v jaké jsme situaci a co s námi bude.
,,Proč?! Co by s námi mělo být?!“
,,Zjistily,že nikdo z nás není plnoletý ,že teprve bude.Nic víc k tomu neřekl.“
Slzy nikomu z nás neustávaly. Neděly jsme přežily jakžtakž. S Gregem to bylo nejhorší. Celé noci se budil a křičel ze spaní. V pondělí škola. Vzala jsem si mikinu s rukávy ,abych zakryla jizvy po sebepoškozování. Tentokrát jsme spěchaly na autobus. Greg od soboty nepromluvil. V autobusu jsme mlčky seděly a vyhlížely z okna. U školy už čekala Vanessa. Její radost a nadšení z ní plálo nezkrotně. Objala mě. Očekávala ode mě to samé ale nic.
,,Co se děje?“
,,Já ..mě ..mám..“ Chtěla jsem se udržet ale nešlo to. Zas ty slzy. Všichni se na mě dívali. Řasenka se mi roztékala po obličeji.
,,Pojď . Řekneme si to někde jinde .Chytla mě kolem pasu a šli jsme chodbou.Vzhlédla jsem a uviděla Codyho s Alexem. Cody se usmál ,protože viděl,že mám boty ,co mi dal,ale já mu úsměv neoplatila.
,,Tak co se stalo?“ promluvila.
,,Mo…moje máma …táta…“ nedokázala jsem to vyslovit.
,,Co je s nimi? Byly na tom Zélandu,ne?“
,,No jo…skoro.“
,,Jak skoro,co se stalo?“
,,Letadlo se zřítilo! Celé! Oni tam byly! Táta řídil! Potom se zřítilo a spousta mrtvých! Mám je mrtvá! Tátovo tělo se prý nenašlo! Chápeš nenašlo? Mrtvá!!“ Dostala sem vztek a celé to vyhrkla. Teď mi brek neustával. Van jen na mě hleděla a nevěděla ,co na to říct. Objala mě – silně! Soucítí semnou . Ucítila jsem na mém rameni,že ji spadla slza.
,,Co teď s vámi bude?“
,,Já ..já nevím.. Máme vydržet do úterka..přijde nějaký pán,který nás zkontroluje a určí,co dál.“ V tu chvíli mě chytla za ruce a upřímně se mi dívala do očí.
,,Mel já tu budu a jsem s tebou pořád! Budu tady pro tebe vždycky! Ať už půjde o tebe nebo o něco jiného ,budu tu pro tebe a ty se mi můžeš s čímkoliv svěřit! Budu s tebou soucítit,pomáhat ti a dodávat ti sílu , protože jsem tvá nejlepší kamarádka ,pamatuješ? Best Friend Forever!“ ukázala na naše náramky ,co máme obě na rukou,které když se spojí jsou vcelku. Každá má jednu část. Ona má srdce s nápisem BEST a já klíček co do něj zapadá ,aby bylo celé s nápisem FRIENDS.
,,Pamatuji,děkuji!“ Chytla mě silněji.
,,Auu,“ ucítila jsem bolest zápěstí.
,,Co je?“ vyhrkla a vytáhla mi rukáv ,,Co to? Ty si začala?“ Uviděla jizvy.
,,Já ..ne.. Promiň. Nedokázala jsem to,chápeš?! To ,co prožívám.! Je to jako droga!“
,,Máš ji sebou?“
,,Co myslíš?“
,,Myslím tu žiletku. Tak máš?!“ Sklonila jsem hlavu a podívala se na kapsu od mikiny. Vytáhla mi ji.
,,Né Van prosím.“ Škemrala jsem.
,,Něco jsme si slíbily! Už nikdy žádné sebepoškozování. Nikdy! Budu tu s tebou - pomůžu ti.“
Při cestě do třídy ji vyhodila do koše na chodbě,utřela mi slzy a mlčky pokračovaly do hlučné třídy,která rázem sklapla ,když nás uviděly.
