23.

322 23 0
                                    

Kladla nohu před nohu jako robot.
Bála se.
Tolik se bála.
Lekala se takřka čehokoli.

Panenku držela za končetinu v levé ruce a prsty jí ručku drtila. Byla ráda, že tu má uprostřed toho všeho děsu alespoň někoho.

Ohlížela se do všech stran.
V jejích očích se zračil děs, který protínal okolní poklidnou tmu.
Občas dokonce zvolnila tempo, jindy popoběhla, avšak nikdy nezastavila.

Zrychlený tep.
Slyšela své srdce hlasitě bušit.

Měla strach nejen z temného lesa.

Zmoklá se choulila do promočeného svetru, mohla ho ždímat.

A pak z ničeho nic déšť ustal a mezi stromy vykoukl měsíc v úplňku. Možná by ji měl uklidnit, ale spíš naopak znejistěla. Děsila se toho.

Hadrová PanenkaKde žijí příběhy. Začni objevovat