Our Life, Our Love

Doučování

Tvůj dům stál kousek od nádraží, takže cesta tam netrvala nijak dlouho. Byl to dvoupatrový rodinný domek, který obklopovala viditelně udržovaná zahrádka.

Tvoje máma seděla venku na lavičce a četla si. Chvilku jsem si s ní povídal, zatímco ty jsi zmizel uvnitř. Byla moc milá, ale vypadala mírně zaskočená mou přítomností. Prý jsi si domů nikdy přátele nevodil. Tehdy mě napadlo: Máš vůbec přátele? Nikdy jsem tě s nikým neviděl. Vždy jsi si od ostatních držel odstup. Rozloučil jsem se s ní a vydal se tě hledat.

Seděl jsi na posteli ve svém pokoji a všude kolem se válely sešity. Pokynul jsi mi, ať si sednu k tobě a začal mi vysvětlovat látku. Hltal jsem každé tvoje slovo. Chtěl jsem na tebe udělat dojem, takže jsem se vážně snažil.
Po zhruba hodině mi ale došlo, že už vnímám jen to, jak blízko jsi. Tvůj hlas. Tvou vůni. Točila se mi z toho hlava. Všiml jsi si, že se nesoustředím a rozhodl se pro dnešek skončit.

Čekalo mě ale ještě jedno překvapení. Doprovodil jsi mě na nádraží. Myslel jsem, že už se mě chceš zbavit, ale nechoval jsi se tak. Celou cestu domů jsem se v myšlenkách radoval ze svého štěstí. Budu tě teď vídat každý den. To je splněný sen, no ne?

Další kapitolka je na světě. Upřímně jsem v šoku, že jsem si na ní po dnešním hektickém dni vzpomněla. Ale snad se líbila.