Our Life, Our Love

Podpora

Vždycky mě fascinovalo, jak rychle se řeči šířily po škole. O obědové pauze už to věděli všichni a nijak se tím netajili. Všichni se po mně ohlíželi a z hloučků postávajících na chodbě jsem každou chvíli slyšel zaznívat své i tvé jméno.

Na chvíli jsem se opět oddal temným myšlenkám. Vadí ti, že o tobě kvůli mně mluví? A i kdyby ti to nevadilo... co ostatní? Co když ti kvůli tomu někdo ublíží? Co když si tě zase odchytí Shun?

Už už jsem se zvedal, že tě půjdu hledat, ale zarazily mě dva páry očí, které mě pozorovaly - jedny modré a druhé do zelena. Když těm dvěma došlo, že jsem si jich všiml, zamířily ke mně. Menší z nich musela trochu popobíhat, aby své kamarádce stačila. Neměl jsem s nimi žádné společné hodiny, ale znal jsem je od vidění. Došly až ke mně a mlčky mě sledovaly.

,,Potřebujete něco?" zněl jsem asi trochu agresivně, ale můžete se mi divit? Ta menší si nervózně pohrávala se svými tmavě blond vlasy, které jí dosahovaly do půli zad.

,,Ty jsi Tadashi, viď?" ujala se ta vyšší s krátkými hnědými vlasy rozhovoru.
Nijak jsem na její otázku nezareagoval, tak pokračovala.

,,Je to, co se říká pravda?"

,,Máte s tím problém?" vyjel jsem.

,,Ne, právě naopak," opáčila menší.
,,Chtěli jsme ti říct, že tu jsou lidi, kteří vás dva podporují, i když ti to tak možná nepřipadá."

Obě se na mě vřele usmívaly a oči jim zářily. Vzpomínám si, jak naměkko jsem tenkrát byl. Pořád jim jsem za těch pár slov vděčný.