Our Life, Our Love

Zkazil jsi ho

Ráno jsi tvrdě spal. Přece jen jsi se včera unavil pláčem. Dost jsem o tom přemýšlel a došel jsem k závěru, že to nemůžu nechat jen tak. Nechal jsem tě spát, napsal jsem ti vzkaz, že se brzy vrátím a vyrazil jsem na cestu.
Po zhruba půl hodině jsem se ocitl na místě a tvoje máma mě pouštěla do domu. Věděla, proč jsem přišel.

,,Je mi to líto. Nečekala jsem, že to vezme až tak špatně. "

Víc mi neřekla a jen mi ukázala, kde má Hiroshi pokoj. Bez zaklepání jsem vešel dovnitř. Překvapil jsem ho. Nečekal, že si s ním přijdu promluvit tak brzy. Snažil jsem se zjistit, proč mu to vadí a domluvit mu, ale vůbec mě neposlouchal.

,,Za tohle můžeš ty! Než tě poznal, ani ho nenapadlo, že by mohl být na kluky. Zkazil jsi ho! Kvůli tobě ho společnost nikdy nepřijme. Kvůli tobě jsem přišel o bratra!"

Jeho slova mě udeřila jako facka. Měl pravdu. Kvůli mě bude tvůj život daleko těžší. Zaplavili mě výčitky. Možná by to bylo lépe beze mě.

Pak jsem si ale vzpomněl na ty dvě holky. ,,Chtěli jsme ti říct, že tu jsou lidi, kteří vás dva podporují, i když ti to tak možná nepřipadá."

Už jsem mu na to nic neřekl, i když mě to drtilo. Nemělo by to cenu, stejně by na mě nedal. Prostě jsem se otočil a šel zpátky za tebou.