Our Life, Our Love

Odsouzení

Zbytek dne byl peklo. Ami si dala zálažet, aby se to co nejdříve dozvěděl každý student. Výhýbal jsem se jim jak jsem jen mohl, ale stejně jsem je vnímal. Mluvili o mně. Někteří šeptem, ti odvážnější na mě pokřikovali nadávky. V zádech jsem cítil jejich pohledy. Nenávist, zhnusení, opovržení.

Našlo se i pár lidí, kterým to nijak nevadilo. Jejich výrazy byly plné lítosti. Ale kvůli okolí se nijak nevyjadřovali. Nezlobil jsem se na ně. Za tohle si můžu sám.

V polovině dne už jsem to nevydržel. Prostě jsem se zvedl a utekl ze školy. Oni se jen smáli. Smáli se mojí slabosti.

Nešel jsem na vlak. Rozhodl jsem se běžet až domů po svých. Je to sice dálka, ale alespoň se provětrám. Navíc se doma nebudou divit, proč jsem tam tak brzy. Běžel jsem stále rychleji a rychleji. Plíce mě pálily a hlava se mi točila. Dokud jsem běžel, nemusel jsem na nic myslet. Na ně. Na tebe.

Jak zareaguješ?

Taky se mi vysměješ?

Promluvíš na mě ještě někdy?

Budu se ti hnusit?

Zavrhneš mě?