Our Life, Our Love

Přátelé

Nevím, co mě k tomu donutilo. Možná to byl ten tvůj odtažitý pohled. Nebo tvůj hlas, který postrádal jakékoliv emoce. Nebo to byla má touha něco dokázat. Každopádně jsem se jednoho dne zastihl, jak se potloukám kolem tvého domu a čekám na Hiroshiho.

Někdo hluboko uvnitř jsem věděl, jak to dopadne. Veděl jsem, že svůj názor nezmění, ale nemohl jsem nic nedělat. Ne když jsem viděl, jak tě tahle záležitost trápí.

Konečně se objevil. A nebyl sám. Šla s ním osoba, kterou jsem tu rozhodně nečekal. Shun. Neřekl jsi mi, že se znají. Vesele si povídali do chvíle, kdy si mě Shun všiml.

,,Hele Hiroshi, je tady buzna. Co asi chce?" zazubil se na mě.

,,Chci si promluvit," upřel jsem pohled na Hiroshiho a Shunovu poznámku okázale ignoroval.

,,Není o čem," odsekl mi tvůj bratr.
,,Leda by ses konečně rozhodl skončit s touhle šaškárnou a nechat Rinjiho na pokoji."

,,Ne. Miluju ho a rozhodně se ho nevzdám. A ani ty bys neměl. Je to tvůj bratr a záleží mu na tobě. Nemusíš náš vztah podporovat, ale vážně kvůli tomu chceš ztratit bratra?"

Na vteřinku mu to vzalo vítr z plachet. Nechtěl tě ztratit. Zároveň ale příliš odsuzoval homosexualitu.
,,Vybral si to sám," vypadal stejně jako ty tenkrát ve vlaku. Zničeně, ale odhodlán se nevzdat.

Víc už mi neřekl. Co jsem čekal? Že ho přesvědčím? Modlil jsem se aby ano, ale má víra zřejmě nestačila.