Sweet Serial Killer //Bellarke ✔

Kapitola 22.

                                                              *

                          3 HODINY ODPOLEDNE VE STEJNÝ DEN

Clarke: Kde to jsem? *Zasténala, když se probouzela a promnula si oči*

Octavia: U Bellamyho. *Usmála se a posadila se na postel, která očividně patřila Bellamymu*

Clarke: Proč jsem na jeho posteli? *Zamračila se*

Octavia: No, vy dva jste se asi včera hodně bavili a ty si usnula v jeho autě a on tě sem přivezl a zavolal mě. *Pokrčila rameny*

Clarke: Hmm. *Na chvíli se zamyslela a poté se posadila na postel a zakryla se* Můžu se tě na něco zeptat?

Octavia: Na co?

Clarke: Ani vlastně nevím. Ty víš, že nejsem moc emocionální člověk-

Octavia: Hovadi-

Clarke: Můžu to dokončit? *Protočila očima a Octavia se usmála*

Octavia: Tak že budeme mluvit o Bellamym.

Clarke: O Bell- Nikdy jsem neřekla, že to je o něm.  *Zkřížila ruce na prsou*

Octavia: Řekla si emocionální, což znamená emoce, což znamená city.

Clarke: Tak že? Víš co, neodpovídej. *Vydechla* Představ si, že máš city k někomu, nebo si myslíš, že je můžeš mít, neboť ta osoba tě dělá..něžnou?  Jako...tak nějak ti z něho měkne srdce.

Octavia: Chceš, abych ti řekla, co to je, nebo?

Clarke: Ty víš, co to může znamenat. *V rozpacích se zamračila*

Octavia: Podívej. *Vzala ruku Clarke*  Jsi hrozná, jsi šílená, psychopatická a jsem si jistá, že jsi zabila více lidí, než o kterých vím, ale... *Lehce se usmála* nemáš mrtvé a studené srdce. Děláš to, co děláš, abys ochránila ty, které miluješ, na kterých ti záleží, ale jestli tě někdo...doplňuje cestou, jakou jsi nevěděla, že může být, jestli tě někdo dělá křehkou, nech je. Nech je tě milovat. Nemůžeš zachránit svět sama, Clarke. *Usmála se*

Clarke: Co mám dělat s těmi divnými pocity? *Vydechla*

Octavia: Nejdříve, Murphy a tebe čeká ve vašem starém domě, řekl, že je tam někdo, koho bys ráda viděla.

Clarke: On řekl, že bych tu osobu ráda viděla? *Zeptala se zmateně*

Octavia: Použil slovo mučit, ale vidět je milejší, tak že.. *Zasmála se* A poté, co uděláte to, co musíte, promluv si s Murphym, je to tvůj bratr, musí vědět, co chlapi cítí, no ne?

Clarke: Spali jsme spolu, O. Není zrovna spolehlivý. *Jemně se zasmála a zvedla se* Zůstaneš tady?

Octavia: Jo, musím si promluvit se svým bratrem. *Ušklíbla se a Clarke se zasmála a šla pomalým krokem ven z pokoje*

Clarke: Uvidíme se potom, Zlato. *Řekla nahlas*

Bellamy: Odcházíš tak brzo? *Bellamy se zeptal z kuchyně, když už chtěla Clarke otevřít dveře*

Clarke: Jo, mám ještě nějakou práci. *Usmála se a otočila se k němu. Bellamy se k ní přibližoval*

Bellamy: Můžu vědět jakou? *Nadzvedl obočí*

Clarke: Jsme zpátky u té ''Směl bych'' záležitosti, Doktore Blake? *Zahihňala se*

Bellamy: To mi řekněte vy, Slečno Griffin. *Usmál se a ona protočila očima*

Clarke: Mám někde být. *Zasmála se*

Bellamy: Nezapomeň na večeři. *Usmál se*

Clarke: Večeři? A to se kdy stalo? *Zasmála se*

Bellamy: Ptal jsem se tě včera! *Zasmál se* A tys řekla ne.

Clarke: Řekl jsem ne a přesto ji mít budeme? *Zamračila se*

Bellamy: Jo, něco takového. *Usmál se a ona udělala to samé*

Clarke: Uvidíme se v...

Bellamy: V 8 večer. U tebe. Ten, který vlastníš společně s Octavií.

Clarke: Uvidíme se v 20:30. *Zaprovokovala ho a lehce se usmála, když políbila jeho líce a poté odešla*

                                                               *

Když Clarke otevřela dveře svého starého domu, chtěla odejít kvůli starým vzpomínkám, ale začalo to mít svůj efekt, když uviděla Murphyho, jak si hraje s noži a Raven uvázanou k židli provazy. Raven už brečela a krvácela.

Clarke: Ani si na mě nepočkal? *Zasmála se, když si svlékala svou bundu a poté si vzala malý, ale bolestivý nožík a rychlým pohybem ho zabodla do Raveniny nohy, čímž vykřikla* Chyběla jsem ti, Reyes? *Ušklíbla se*