Začátek dne se povaloval někde mezi peřinou a stohy knih. Hermiona sebou trhla. Venku byla ještě tma. Prohrábla se ve vlasech, odlepila svou tvář od knihy, kterou použila místo polštáře a zívla. Ještě měla čas, mohla klidně spát a odpočinout si, jenže jí nešlo usnout. Převalovala se ze strany na stranu, občas si nespokojeně povzdechla a čím víc se snažila na nic nemyslet, tím víc myšlenek se jí v hlavě vynořovalo. Nakonec se rozhodla, nejlepším řešením byla procházka. Naplánovala si trasu co nejdelší, aby ji chůze unavila. Přes pyžamo si přehodila svetr, obula se a vyšla z ložnic.
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Stoupala po schodech, když se z ničeho nic zatřásly a přemístily se jiným směrem. Hermiona chvíli uvažovala, jestli má čekat, nebo změnit svou cestu a vydat se do sedmého patra. Nakonec zvítězila netrpělivost. V sedmém patře nebylo nic zajímavého, to věděla moc dobře. Pouze dlouhá chodba, která vedla k obrovskému oknu s výhledem na školní pozemky. Přesto se docela těšila, že zavítá do míst, kde dlouho nebyla. Když kráčela chodbou, zdálo se jí, že u okna někdo stojí. Zpomalila, ještě víc zpomalila, nakonec se zastavila úplně. Snažila se v šeru rozeznat, kdo by to mohl být. Člověk, dospělý člověk, podle výšky a tvaru těla nejspíše muž. Potichounku došla blíž. Konečně ho poznala. Bylo to vlastně logické, kdo jiný by v tuto hodinu byl vzhůru, když ne profesor Snape, napadlo Hermionu. Přitiskla se ke zdi, aby se schovala ve stínu. Nic nedělal, pouze stál a přemýšlel. Neviděla ho zas tak dobře, ale udivilo ji, že je shrbený. Vždy stál totiž zpříma. Skoro nedýchala. Byl stále stejný. Nebo nebyl? Hermiona si nerada lámala hlavu zbytečnými úvahami, ale prostě měla pocit, že je něco jinak. Jako kdyby bylo něco hrozně moc špatně. Zamrazilo ji. Když i tak sebejistý muž vypadal sklíčeně, nebylo něco v pořádku. Nevěřila na intuici, aspoň ne v takovýchto případech, ale byl to příliš neodbytný pocit, že ho nedokázala ignorovat. Co ji sem vůbec dovedlo? Byla to skutečně náhoda? Existovaly náhody, když světem proplouvala magie? Ve vzduchu se zachvíval přicházející podzim a strach.
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Pozorovala Snapea tak zaujatě, až zapomněla na čas. Teprve, když oknem do jeho tváře začaly dopadat sluneční paprsky, si uvědomila, jak dlouhou dobu tam strávila. A najednou jí došla tři hrůzná fakta: 1. Za chvíli nebude na chodbě žádný stín, ve kterém by se skrývala.
2. Nemůže odejít, protože by si jí Snape všiml.
3. Až bude Snape na odchodu, určitě kolem ní projde. Jiná cesta sem totiž nevedla.
Hermiona zavřela oči a zanadávala si. Jak mohla opomenout tolik věcí? V hlavě jí napadala spousta scénářů, jak se bude situace vyvíjet a ani jedna možnost se jí nezamlouvala. Netušila, jak mu vysvětlí, že ho sledovala. Nevěděla, jak se obhájí. V tu stejnou chvíli Snape couvl od okna a se skloněnou hlavou se vydal chodbou jejím směrem. Hermiona přestala dýchat, srdce se jí zběsile rozbušilo. Zatím si jí nevšiml, protože se díval na podlahu. Už byl od ní pět metrů. Dva metry. Metr. Když byl těsně u ní, zastavil se a zahleděl se na Hermionu. Hermiona šokovaně pootevřela ústa. Věděla, že by měla něco říct, než jí začne nadávat, jenže ze sebe nedokázala vydat hlásku. Za to Snape se důležitě a zhluboka nadechl.
,,Dobré ráno, slečno Grangerová," pronesl chladně. ,,Vzhledem k tomu, že jsem váš profesor, příště byste vy měla zdravit jako první," poradil jí a pomalým krokem odešel. Hermiona stála jako opařená vodou. Nechápala, co se právě událo. Věděl, že ho sledovala? Celou dobu? Pokud ano, proč...? A jak? A vůbec...?
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Se stále otevřenými ústy odešla do nebelvírské společenské místnosti, usedla před krb a zírala do něj. Za chvíli se z ložnic vynořili první studenti a procházeli kolem ní k snídani. Hermiona to ani nezaregistrovala. Nevnímala nic, v hlavě měla naprostý zmatek. ,,Ahoj, Mio," pozdravil ji Harry a jemně ji pohladil po rameni. Hermiona zahrála úsměv, ale byla hrozně unavená z uvažování. ,,Půjdeme na snídani?" zeptal se. Hermiona se protáhla, zívla a přikývla. ,,Spala jsi vůbec?"
,,Nijak zvlášť," přiznala Hermiona. Harry se usmál.
,,Jak jinak. Neměla bys pořád číst, zapomínáš na odpočinek," pronesl laškovně.
,,Hleď si svýho, vyvolený," řekla Hermiona a zasmála se.
