Severus Snape vyšel z ředitelny celý vzteky bez sebe. Řekl Brumbálovi, že se mu celý ten plán nelíbí - a Brumbálovi to jako vždy bylo jedno. Nikdy se o Severuse nezajímal, byl jen jednou jeho figurkou v té velké šachové partii. Nic víc. Brumbál si ho nevážil, nebral ho jako přítele, nezajímal se o Severusovo bezpečí... Severus Snape pro Brumbála nebyl ničím víc než jen ,,nástrojem". Pro nikoho nebyl ničím. Kráčel hradem a uvažoval, jestli by nebylo lepší zmizet. Nechat svět ať bojuje bez něj. Byl jen kousek od naprostého nervového zhroucení. Rozhodl se, že poklidí v učebně, opije se a vydá se všechny zabít. Protože nikomu na něm nezáleželo! Vpadl do učebny, kde stále hořely svíce. Hermiona Grangerová ležela schoulená v klubíčku na stole a pokojně oddechovala. Severus Snape se zarazil. Všechna jeho zlost odplula pryč. Hermioně Grangerové na něm záleželo. Možná se nebude muset opít, možná nebude muset dnes všechny pozabíjet, možná jediné, co potřeboval, spalo kousek od něj. Kvůli Hermioně odpustil světu jeho nespravedlnost. Byla líbezná. Nedokázal se zlobit, když viděl, že tohle nádherné stvoření na něj čekalo celou tu dobu. Severus ji jediným luskutím zvedl do vzduchu.
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Severus Snape uložil Hermionu do své postele. Chvíli jen tak stál nad postelí a hleděl na ni. Vidět ji každou noc usínat a ráno se budit v jeho posteli... Ach, pro to by udělal cokoliv na světě. Kdyby byl jiný, kdyby byly okolnosti příznivější... Snesl by jí modré z nebe. Pokusil by se přistupovat na kompromisy. Uzpůsobil by se. Snažil by se ze všech sil, aby nikdy nelitovala, že si ho vybrala. Vážil by si její přítomnosti, možná by to neříkal často, ale snažil by se, aby to Hermiona věděla. Přivřel oči při té představě a zhluboka se nadechl nosem. Pak se otočil a vydal se do obývacího pokoje. Nalil si skleničku vína, ale neplánoval se opít. Jen jednu skleničku, aby se mu lépe usínalo na pohovce. Po hádce s Brumbálem se cítil vážně mizerně, ale nyní se jeho ruce už netřásly hněvem. Vědomí Hermioniny blízkosti mu dávalo klid. Úlevně by se usmál, kdyby to uměl. Vzbudil by ji a vyznal by jí lásku, kdyby to bylo potřeba. Ale nemusel. To bylo na tom to nejkrásnější. Byl vděčný, že poznal, jaké to je. Nikdy nechápal přísloví ,,lepší pozdě než nikdy", ale teď rozuměl. Konečně věděl, proč všechny ty písně a básně vznikají, už věděl, proč se lidé usmívají a zakládají rodiny, teď... Teď na konci své cesty... Konečně cítil to vzájemné souznění, které mu celý život chybělo (aniž by si to plně uvědomoval).
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Hermiona se probudila jen tak napůl. Promnula si oči. Sice byla tma, přesto si byla jistá, že se nachází na neznámém místě, v cizí posteli. Po pravé straně byly pootevřené dveře, ze kterých pronikal do ložnice proužek světla. Hermiona vstala a po špičkách se vydala na výzvědy. Uviděla Severuse, jak sedí v křesle a spí. Musela se pousmát. Našel ji a přenesl ji k sobě do komnat. Postaral se o ni. Strachoval se o ni. Duše se jí zachvěla. Měl ji rád. Jinak se to ,,ticho mezi nimi" nedalo vysvětlit. Byla to tichá láska. Nechtěli to vykřičet do světa, nežádali od sebe romantická gesta, pompézní proslovy o nehynoucí lásce... Svůj cit nosili tichounce ve svých srdcích a pečovali o něj s něžností. Hermiona se celou dobu bála, že Severus její city neopětuje, stále měla pochybnosti a děsila se toho, co mezi nimi vzniklo. Nyní však byla naprosto klidná. Jejich srdce bušila ve stejném rytmu. Jejich láska byla vzájemná a silná. A nemuseli to říkat nahlas. Dívala se na Severuse a milovala ten pohled. Přistoupila k němu a jemně ho pohladila po tváři. Jak byl chladný... Hermionu tu pokaždé překvapilo. Cítila potřebu ho zahřát a měla příležitost. Teď to bylo na ní. Tušila, že svou hůlku bude mít položenou na nočním stolku u postele - taky tam byla. Hermiona švihla a mávla a zašeptala: ,,Wingardium leviosa."
