Vstoupila do místnosti se vší svou krásou. Byť v obyčejných džínách a bílém svetru byla tou nejnádhernější dívkou na světě. V dlaních žmoulala přespříliš dlouhé rukávy. Vypadala nevinně, křehce. Severus musel zavřít oči pod tíhou všech svých vin. Pak oči otevřel, došel k Hermioně a políbil ji na čelo. Vzhlédla k němu, snad tím žádala o polibek na rty, možná jen chtěla vyčíst z jeho tváře, proč je tak ztrápený.
,,Posaď se, prosím," požádal ji tišeji než obyčejně. Hermiona uposlechla. Začala se bát, něco bylo špatně - víc špatně než většinou špatně, což bylo vážně špatné! Severus si odkašlal, aby získal čas a našel odvahu být upřímný. ,,Chci, abys věděla, že jsem se snažil," začal a jeho hlas zněl jinak, skoro až lítostivě. ,,Chtěl jsem nechat všech svých závazků, abychom měli aspoň šanci. Malou šanci," zopakoval zamyšleně. ,,Chtěl jsem nám získat čas, abychom spolu mohli být, abychom se mohli pomilovat, až bys byla dospělá, abych mohl dokázat, že nejsem mizera a zvrhlík, který tě opustí... Toužil jsem vybojovat nám možnost... Vybojovat nám budoucnost. A byla to marná snaha." Hermiona mlčky naslouchala. ,,Nechci, abys se mnou ztrácela čas, když to k ničemu nebude. Nemám ti co nabídnout - jen zklamání a bolest. To nechci. To nemůžu dovolit. Nesmíme v tom pokračovat."
,,Nesouhlasím," řekla pouze Hermiona. Pověděla to jediné slovo tak klidně a vyrovnaně, až se Severus zalekl.
,,Prosím?" otázal se zmateně.
,,Pokud máme málo času, musíme ho využít. Jestli nás osud rozdělí, miluj mě teď a miluj mě za všechny ty roky, které nám nebudou dopřány."
Severus nevěřil vlastním uším. Udivovala ho Hermionina odhodlanost. Věděla, že je výjimečná, ale její výjimečnost byla nad všechny výjimečnosti světa. Stejně musel zavrtět hlavou.
,,Jsi dítě, nevíš, jaké to bude mít následky. Budeš mě proklínat, že jsem tě k sobě pustil," pravil Severus. Hermiona položila svou dlaň na jeho tvář a vynutila si dlouhý pohled do očí.
,,Znáš mě, Severusi?" zeptala se s naléhavostí v hlase. Hleděl na ni a byl si jistý, že nikdy nikoho tak neznal. Nepatrně kývl hlavou. ,,Tak přece víš, jaká jsem. Nečekám zázraky, z toho jsem už vyléčená. Nejsem naivní, ani nejsem hloupá. Důvěřuj mi. Vždyť já tobě naprosto důvěřuji."
,,Já jen nechci, abys mě nenáviděla," zašeptal a zavřel oči. Hermiona ho vroucně políbila.
,,Nedokážu tě nenávidět," odvětila útěšným tónem. Severus se od ní odtáhl. Chtěl získat prostor a odstup, zároveň si chtěl prohlédnout, jak nádherná je žena, která ho (dle vlastních slov) nedokáže nenávidět.
,,Hermiono," oslovil ji hlubokým hlasem, ,,jestli budeš chtít se mnou být... Jestli teď neodejdeš a necháš mne, abych tě miloval... Musím tě varovat. Už nebudu hrdina. Jsem slabý. A zvlášť teď když vím, že nemáme šanci, tak už se od tebe nemůžu držet dál. Už si nemůžu říkat, že počkám, až budeš starší, protože tě nejspíš neuvidím, až budeš dospělá. Pokud teď neodejdeš, podlehnu té touze tě svírat v náručí celou noc a rozhodně tím nemyslím přátelské objetí."
Hermiona na pár vteřin znejistěla, zalekla se, ale hned své obavy zahnala. ,,Budeš trpělivý?" zeptala se a podala mu ruku. Severus ji chytil.
,,To ti přísahám," ujistil ji. Hermiona se jemně usmála a nahnula hlavu na stranu.
,,Pak mě veď. Jsem jenom tvoje."
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Hermiona se hrozně bála a styděla, když rozvírala svá bělostná kolena od sebe. Zároveň si však byla jistá, že je připravená. Pochybnosti se vytratily v Severusových polibcích a dotecích, kterými tišil její nervozitu. Nebylo to tak jednoduché, jak by čekala. A chvilku to bolelo. Ale Severus se jí stále ptal, zda je vše v pořádku a jestli nepotřebuje chvilku oddechu... Tak to bylo snesitelnější. Jeho opora byla pro Hermionu velice důležitá. Postupem času se cítila lépe a lépe a nakonec se cítila nejlépe, jak jen to tělesně i duševně jde. Byla totiž tím mužem, který ji připravil o panenství, milována.
