Tu noc nikdo nespal. Harry plakal, Ginny ho objímala. Ron držel za ruku Levanduli. Hermiona zírala před sebe. Oddechovala mělce. Chvílemi plakala. Vše bylo tak podivně prázdné. Nejpodivnější na tom všem bylo, že stále Severuse hluboce milovala. Měla by ho proklít, zlobit se na něj, odsoudit ho... Ale vůbec v sobě nedokázala nalézt ani špetku nenávisti vůči němu. Neuměla ho nenávidět, ani po této události, ani nikdy jindy. Milovala ho. Stále ho milovala. Nechápala své pocity, netušila, kde se v ní bere všechna ta láska. Vždyť měla zmizet jeho proviněním. Byl vrah. Započal válku. Jenže v jejím srdci byl jen čistý strach o něj. Toužila po jediném - najít Severuse, být s ním, dát mu všechnu svou lásku! To bylo špatně, zbláznila se snad? Zabil Brumbála, zabil Brumbála, opakovala si v duchu. Nemohla tomu uvěřit, přitom to věděla moc dobře. Nějakým divným způsobem jí to bylo jedno. Neuměla ho odsoudit, vždy Severusovi naprosto a úplně důvěřovala, ani teď tomu nebylo jinak. Nedokázala ho ze vteřiny na vteřinu přestat milovat. Nechtěla bez něj žít. Nemohla jen tak jít dál... bez Severuse. Nechtěla bez něj udělat jediný krok. Dala mu své srdce a nechtěla ho nazpátek. Její láska byla jeho. Dala mu všechnu lásku, kterou měla. A chtěla, aby si ji Severus nechal, aby o její lásku pečoval a ochraňoval ji. Nic víc nemohla žádat. Její láska byla v Severusově srdci jako doma. Přes všechno co se stalo.
Severus hleděl němě na své ruce. Byly tak prázdné, když v nich nemohl držet Hermionu. Celé se to zdálo neuvěřitelné. Stalo se to? Byl konec? Zabil člověka. A nic na tom neměnil fakt, že ho o to sám Brumbál požádal. Byl si jistý, že ho Hermiona nenávidí. Neměl jí to za zlé. On sám sebe taky nenáviděl. Bylo jedno, jestli Brumbál chtěl, aby ho Severus zabil. Stejně to byla vražda. Severus byl vrah. Nic víc. Nebylo tam žádné ,,ale", neexistovala k tomu jediná omluva. Vražda vždy bude vraždou, zlo vždy bude zlem. Už si nezasloužil Hermioninu lásku. Jen netušil, jak bude žít dál. Uvažoval, jestli by si neměl vzít život. Bylo by to nejlepší. Nikomu by nechyběl, napravil by tím všechny své chyby, jeho vina by byla smyta jeho krví. Jenže nedokázal nechat Hermionu samotnou na světě. Zvlášť když se blížila válka. Musel jí pomáhat, jakkoliv to jen bude možné. Zatím však nedokázal ani pomyslet na to, jak bolestivé bude vidět její tvář.
Sledovala východ slunce a nechápala, jak se vůbec slunce opovažuje vycházet! V její duši byla tma. Chlad. Prázdno. Tak jak mohl svět běžet dál? Jak bylo možné, že se nezastavil čas? Celou noc přemýšlela nad tím, co se vlastně událo. Odpovědi nenalezla. Místo toho se vynořovalo čím dál víc otázek. Schovala vyčerpanou tvář ve svých dlaních. Zoufale potřebovala Severuse, aby byl s ní. On jediný by jí mohl pomoct. Jediný lék na její smutek byl Severus. To, co způsobil, jako jediný mohl napravit. Nic jiného ji na světě nemohlo potěšit - jen Severus.
Nezažil horší noc než tuto. Vše, co měl, ztratil. Hermiona ho teď určitě proklínala, ale on se k Hermioně upínal jako k jedinému smyslu života. Věděl, že ji ztratí... Jen to bylo daleko horší, bolestivější a neskonale nesnesitelné, než si mohl představit. V nejhorší noc ji nejvíc potřeboval. Jeho vina ležela na jeho hrudi a dusila ho. Zabil člověka. Kvůli jeho činu přestal Brumbál dýchat. Ta představa ho ničila, ale věděl, že kdyby s ním byla Hermiona vše by bylo jiné. Ona by mu pomohla. Tolik ji potřeboval.
