Hermiona kráčela chodbou a modlila se, aby tam nebyl. Snape však stál na svém obvyklém místě. Hleděl na tmu venku. Hermiona se nezastavila, kráčela dál. Došla až k němu. Otevřela ústa a chtěla promluvit. ,,Potichu, slečno," požádal ji Snape, aniž by se na ni podíval. Hermioně se objevily slzy v očích. Měla něco říct! Potřebovala něco říct! Zavřela pusu, zhluboka se nadechla nosem a sebrala všechny své síly. Otočila se na podpatku, došla k místu, kde obvykle stávala a tam zůstala. Mlčky.
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
,,Dobré ráno, pane profesore," řekla po dvou hodinách, když kolem ní procházel. Jeho oči vypadaly tak unaveně... Ne ovšem typickým způsobem, v očích se mu zrcadlila únava z celého světa, jako kdyby každý existující atom sloužil k tomu, aby Severusi Snapeovi přidával vrásky a starosti a vyčerpával jej.
,,Jsem vám vděčný, že jste mě poslechla," pravil Snape, ale v jeho tváři žádný vděk neviděla. ,,Nemohl jsem mluvit. Ani naslouchat. Chtěl jsem..." odmlčel se. ,,Být sám. Ale..." S vámi nedořekl, ale Hermiona si to domyslela.
,,Bolí to, pane," pronesla zkroušeně. Chtěla mu tím naznačit, že se jí jeho situace velice dotýká, i když vlastně ani neví, co ho trápí.
,,Přesto," začal Snape opatrně, ,,se domnívám, že jste jediná, kdo to dokáže snést." Hermiona nevěděla, o čem mluví. I tak tušila, že se jedná o zásadní věc. Nechtěla plakat, když netušila, zda jsou její slzy oprávněné. Jenže pláč byl silnější než její racionální uvažování. Po tvářích se jí rozkutálely slzy. ,,Nechoďte sem, prosím, pokud vám to ubližuje."
,,Ubližovat mi to bude tak jako tak, pane profesore," řekla Hermiona. ,,Raději budu trávit noci v nejistotě a bolesti s vámi... než bez vás." Snape se zamračil.
,,Toho jsem se obával," pronesl stroze, přesto cítila, že má o ni strach. Zvedl ruku a klouby dvou prstů setřel Hermioně slzu, která putovala po jejím líčku. Jeho ruka byla studená, tak hrozně studená, jako kdyby v ní nekolovala žádná krev. Překvapeně vydechla a trochu se její duše zatřásla. Pocítila velikou potřebu ho chytit a zahřát. Jenže Snape se v tu chvíli odtáhl a poodstoupil. Zadíval se jí dlouze do očí. Nejdřív byla jeho tvář kamenná, po pár vteřinách se na čele vyryly vrásky, rty se bolestivě zkřivily. Hermiona zvedla zkusmo ruku, jako by mu nabízela pomoc. Sklouzl pohledem k její ručce a možná maličko sám pro sebe se usmál. Pak znovu pohlédl do její tváře, už měkčeji, skoro až laskavě. ,,Dobré ráno, slečno Grangerová," zašeptal Snape. Odešel. Svěsila ruku k tělu, sklonila hlavu a ještě několik minut postávala na prázdné chodbě.
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Den se vlekl. Hodiny utíkaly pomalu, čím víc Hermiona toužila, aby už byl večer. Její duše se při tom pomyšlení chvěla. Zrodil se v ní neobvyklý pocit, vybudovala si potěšení z bolesti, kterou jí Snape svou blízkostí přinášel. Nedokázala myšlenku na Snapea vyhnat z hlavy. Dokonce na něj myslela i na tribuně při sledování Harryho, jak vybírá nové členy famfrpálového týmu. Kousek od Hermiony seděla Levandule Brownová a tleskala pokaždé, když se o něco snažil Ron. Samotná Hermiona se snažila vyhýbat vyzývavým pohledům Cormaca. Harry nakonec vybral do týmu jak Cormaca, tak i Rona, který si sice nevěřil, ale rozhodně měl potenciál.
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
,,Viděli jste mě?" ptal se neustále dokolečka Ron při cestě na večeři.
,,Ano, Rone," odvětila po padesáté Hermiona. ,,Všichni jsme viděli, jak se ti to povedlo." Než na to Ron cokoliv mohl říct, zastavil je profesor lektvarů s širokým úsměvem na tváři.
,,Pane Pottere," oslovil ho Křikla, ,,rád bych vás a slečnu Grangerovou pozval na menší posezení pro nově vycházející hvězdičky."
Hermiona se ujala odpovědi: ,,Děkujeme za pozvání, pane profesore. Rádi přijdeme." Během toho celého si Křiklan ani na vteřinu nevšiml Rona Weasleyho. Ten po Křiklanově odchodu zakoulel očima.
,,To je teda vůl, co?"
,,Jen nám závidíš," odvětila Hermiona, ale zasmála se. Ve skutečnosti Křiklana neměla ráda a souhlasila s Ronovými slovy. Křiklanovi šlo čistě o to, že Harry byl slavný. Nic jiného. I kdyby nenašel tu pitomou učebnici, stejně by ho do svého klubu přizval. Hermionu pozval jen proto, aby se ujistil, že Harry přijde.
,,Musím se domluvit se Snapem. Musím za ním dneska jít, snad bude mít pochopení," řekl Harry, ale sám těm slovům nevěřil. Moc dobře věděl, co mu Snape odpoví.
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Setkání s Křiklanem bylo utrpení. Vyptával se na všechno možné, nejvíc Harryho, protože ho znali čarodějové po celém světě. Hermiony se zeptal pouze na její rodiče, ale když zjistil, že nejsou nijak úspěšní, začal se zajímal o jiné studenty.
,,Omlouvám se, musím odejít dřív," řekl Harry a vstal od stolu. Hermiona jako jediná věděla, že Harry musí za Snapem. Tím pádem i věděla, že ona spěchat nemusí. Počítala, že Harryho Snape propustí až kolem desáté večer. Takže ho Hermiona očekávala kolem jedenácté hodiny. I když nejraději by odešla s Harrym. Nechtěla tu zůstávat sama. Už takhle se cítila nevítaně. Chtěla někam patřit, ale nedokázala své místo naleznout. Ráda by se cítila dobře, ráda by měla jistotu, že je tam, kde má být. Místo toho jen smutně bloudila životem a její srdce svíral strach, že tomu tak bude navždy.
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Přišla dřív než Snape. Chvíli jen tak postávala u okna a sledovala tmu, ve které probleskovaly hvězdy - obrovské kameny chladnoucí v nebesích. Zaslechla kroky, poznala ten zvuk, byl to Snape. I když si tím byla jistá, stejně se pro jistotu natočila. Snape k ní kráčel se vší svou tajemnou elegancí. Srdce se jí zběsile rozbušilo, tep zrychlil, mělce oddechovala. Prošel kolem Hermiony a pohlédl na ni. ,,Dobrý večer, slečno," pozdravil tiše.
,,Dobrý večer, pane profesore," pravila a chtěla poodejít, aby měl víc místa. Jemně ji chytil za paži.
,,Zůstaňte," požádal ji. Hermiona se mu zahleděla do očí, pak krátce přikývla. Zůstali stát pár centimetrů od sebe a sledovali netopýra, který prolétával kolem věží.
