Modrý kód - Roman a Zoja

10. Počkej...

Roman ráno nedorazil do práce. Zoja o něj měla strach, nikdo jí nic nechtěl říct a tak se po službě vydala k němu domů.

„Ahoj, co tady děláš?”

„Ahoj, měla jsem o tebe strach. Děje se něco? Proč si nebyl v práci?”

„Nebylo mi dobře... Půjdeš dál?”

„Jo, jestli můžu.”

Roman ustoupil aby mohla projít. Jeho byt vypadal přesně jako před dvěma lety... Jediná změna seděla na gauči.

„Ty máš kočku?”

„Jo, našla se na urgentu a nikomu nechyběla, tak jsem ji vzal k sobě.”

„Je krásná, jak se jmenuje?”

„Vlastně nijak, napadá tě nějaké jméno? Je to kluk.”

„Jméno vymyslíme později... Teď mi řekni, co se děje. Určitě si nezůstal doma, protože ti nebylo dobře...”

Roman si protřel oči řekl :

„Jde o Sergeje... Pamatuješ si ho? ”

„Jo jasně, co je s ním?”

„Přišel o práci, má malé dítě... Chci mu pomoct. Hodně mu dlužím.”

„Chápu.” Hlesla Zoja a sklopila oči do země. „Romane... Kde je vlastně tvoje matka? Proč tu není s tebou?”

„Nechci se o tom bavit.”

„Dobře, ale kdyby si něco potřeboval, dáš mi vědět viď?”

„Jasně, přikývl a objal ji.”

„Nedáš si se mnou večeři?” Změnil Roman téma.

„Ty si vařil?”

„Jo...”

„A co to je?”

„To jsou špagety, recept mám od Mery.”

„Tak to si nemůžu nechat ujít.”

Špagety se Romanovi docela povedly, kdyby do nich ovšem nedal tolik česneku...

„Romane... to strašně pálí...”

„Promiň trochu jsem to přehnal s česnekem.” Omlouval se a smál se tomu, jak si Zoja mává rukou před pusou.

„Hrozně vtipný...”

„Vím co ti pomůže, ušklíbl se...”

Obešel stůl, sklonil se a políbil ji. Měl pravdu, Zoja na špagety opravdu zapomněla. Po chvíli ho ale zarazila.

„Počkej...”

„Proč?”

„Zítra mám službu.”

„No a? Já taky...”

Znovu se k ní sklonil a se rty spojenými v nežném polibku se přesunuli do postele. Zoja se po dlouhé době cítila zase v bezpečí. Nemohla uvěřit tomu, že ji Roman odpustil. Teď už je nic nerozdělí... Nikdy...

**************************************

příští část : Miluju tě