Modrý kód - Roman a Zoja

19. Slibuju...

David potkal Romana, zrovna když byli s Mery na odchodu. Bylo mu divné co tu dělá, když měl ranní a  tak se s Mery domluvil, že s ním, ještě než půjdou promluví.

„Ahoj, kde se tu bereš?”

Roman neodpověděl, vypadal dost naštvaně...

„Tak co se děje? Něco se Zojou? Je to malý v pohodě?”

„Jo malý jo...”

„Aha, takže Zoja... No tak povídej.”

Posadili se ke stolu a Roman se sklopenýma očima vypověděl, co se před chvílí stalo.

„Romane, neuraž se... Ale tohle je přece typická Zoja... Víš já... Nikdy jsem nechápal co na ní vidíš...”

„Díky za podporu...”

„Na druhou stranu mi příjde, že se v poslední době dost změnila. Třeba ti lhala... Aby... Aby tě chránila.”

„Chránila? Před čím? Proč mi prostě neřekne pravdu?!”

„Hele já nevím... Ale čekáte spolu dítě, takže se seber a běž si s ní promluvit... Tím, že budeš utíkat nic nevyřešíš...”

„Asi máš pravdu...”

„No tak super, hele já musím. Tak ať no... Hodně štěstí.”

Roman zůstal ještě chvíli na lékařáku. Hodně přemýšlel a řekl si, že by měl dát Zoje poslední šanci na to, mu povědět úplně všechno. A tentokrát ji bude poslouchat, nebude jí přerušovat, nebude obracet oči v sloup a především... Nebude utíkat.
Když otevřel dveře od bytu, seděla na posteli a měla hlavu schovanou v dlaních. Dalo mu hodně práce, aby ji neobejmul a neřekl, že je vše v pořádku... Posadil se k ní a po chvíli řekl :

„Poslouchám Zojo... Chci slyšet úplně všechno...”

„Co, že tak najednou?” Hlesla.

„Došlo mi, že není správné utíkat...”

„A co je správné?”

„Říkat pravdu.”

Zoja se z hluboka nadechla a po pár minutách rozpačitého ticha, se pustila do vyprávění. Začala u toho jak se jako medička poprvé zapojila do výzkumu. Jak jím byla posedlá a dělala věci, které by za normálních okolností asi nikdy neudělala. Dostala se taky k tomu, jak poznala Hynka a jak se tehdy dobrovolně vydala do Rubavy vymámit z Romana informace o výzkumu v Rusku. U části, kdy si uvědomila, že Romana miluje, se ale zarazila.

„Já... Nemohla jsem vědět, jak se věci vyvinou, neznala jsem tě...”

Roman na to nic neřekl, spoustu z toho, co mu zatím řekla věděl. Čekal, až se dostane k tomu, proč tu byl dnes ten chlap... A tak, když Zoje došlo, že se od něj žádné reakce nedočká, pokračovala. Zmínila se o rozvodu s Hynkem, o tom jak musela z Prahy utéct a pak... Řekla něco, co nečekal...

„Víš, z počátku jsem si namlouvala, že jsem se schovala v Rubavě, protože je nepravděpodobné, že by mě tu někdo hledal, ale... Bylo to kvůli tobě... Na Hynka jsem se už nemohla ani podívat, vlastně jsem ho asi nikdy skutečně nemilovala...”

Při těch slovech se jí zachvěl horní ret, a po tváři stekla slza. Romam, ale stále nic neříkal.

„Toho chlapa, co tu dneska byl, poslal můj bývalý šéf, aby mě přinutil se vrátit do Prahy. Jenže Lukáš nějak zjistil, že čekáme miminko a slíbil, že se pokusí zařídit, aby mě tu už nikdo nehledal. Chtěla jsem tě toho ušetřit... Vím jak se tváříš pokaždé, když se o Praze byť jen zmíním.”

Roman si to celé srovnával v hlavě.

„A jak mám vědět, že to není jen další pohádka?”

„Protože tě miluju...”

Na tuhle otázku už se jí kdysi několikrát ptal... Dostal vždy stejnou odpověď, jenže až teď, jí teprve uvěřil.

„Taky tě miluju, chci s tebou vychovávat naše dítě, ale slib že...”

„Slibuju...” Nenechala ho to Zoja doříct. „Od teď žádné lži... Už nikdy.”

„Věřím ti, ale tohle je poslední šance...”

Zoja přikývla a ten večer už se k tématu minulost nevrátili... Společně uvařili večeři a usnuli v objetí s myšlenkou na to, že už je všechno zlé, snad za nimi.

**************************************

příští část : Petra má průšvih