Modrý kód - Roman a Zoja

14. Musím ti něco říct...

Zoja na Davida zírala s otevřenou pusou. Vážně je těhotná? A v 9. týdnu?? Jakto, že si ničeho nevšimla???

„Haló? Kolegyně, vnímáte mě? ”

„Co? Jo, jasně...”

„Fajn, tak já půjdu sehnat toho gynekologa. Vy tu počkejte sestro.” Kývl hlavou a odešel.

Zoja mezitím přemýšlela. Do Rubavy přišla před třemi měsíci, 9. týden by odpovídal. Navíc když se s Romanem dali zase dohromady nebrala prášky a dokonce si ani nedávali pozor... Nevěděla jestli má být šťastná nebo začít brečet... Co jí na to asi Roman řekne??? Už ale neměla čas, o tom dál uvažovat, přišel totiž gynekolog.

„Dobrý den, doktor Hofbauer mi všechno vysvětlil... Provedu jen kontrolní vyšetření, ať máme jistotu, že se plodu nic nestalo.”

Zoja nervózně sledovala každý jeho pohyb. Najednou měla o to dítě strach.

„Všechno se zdá být v pořádku. ”

„To je dobře...”

„Musíte teď být více opatrná. A také by jste měla co nejdříve zajít za svým gynekologem na vstupní vyšetření.”

Zoja jen přikývla.

„Tak to bude ode mně vše, dávejte na sebe pozor.”

Gynekolog odešel a Zoja zůstala zase sama se sestrou. Teda do chvíle než se zpoza závěsů kolem lůžka vynořil David.

„Jak to vypadá? Nestihl jsem si s kolegou promluvit, odvolali ho k případu. ”

„Všechno je v pořádku.”

„No fajn, v tom případě není jediný důvod vás tu držet. Sestra vám dá podepsat propouštěcí papíry.”

„Davide, počkejte...”

David jen zvedl obočí.

„Neříkejte to prosím Romanovi.”

„Proč bych mu měl něco říkat? Tohle si musíte vyřešit sami... Já půjdu, zatím nashle.”

„Nashle...”

Zoja se rozhodla na Romana počkat s Petrou na příjmu.

„Vážně se vám nic nestalo?” Ptala se Petra starostlivě.

„Ne, jsem v pohodě.”

„Tak to jsem ráda.”

Jen co to Petra dořekla, přiběhl Roman, vypadal ustaraně.

„Nic mi není.” Nenechala ho promluvit Zoja.

„Vážně?! Říkali mi, že jsi zachránila nějakou napadenou ženu.”

„Tak zachránila je silný slovo, jen jsem tam s ní počkala než přijely záchranáři.”

„A co ta rána na hlavě?!”

„Je jen povrchová, neboj. Ale...”

„Ale co?”

„Musím ti něco říct...”

Odešli spolu na lékářák. Zoja se tvářila nervózně a Roman byl neklidný.

„Zojo co se děje?! Když jsme spolu takhle mluvili naposledy vyšlo najevo, že si přijela do Rubavy jenom proto, aby jsi ze mně vytáhla informace o výzkumu na kterém jsem pracoval... Mám teď čekat něco podobného?”

Zoja se zarazila, takovou reakci nečekala.

„Myslela jsem, že tohle už máme za sebou.”

„Tak o co jde?”

„Jsem těhotná.” Vychrlila ze sebe a sklopila oči k podlaze.

„Já jsem idiot... Promiň... Omlouvám se.

„To nic.” Hlesla potichu.

„Jak dlouho to víš?”

„Pár minut, jsem v 9. týdnu.”

„V 9. týdnu??? Jak to, že si to zjistila až teď?”

„No, ranní nevolnosti jsem neměla a vlastně mě vůbec nenapadlo, že by se to mohlo stát...”

„Aha a je to malý v pohodě?”

„Jo, genealog říkal, že je vše jak má být. Ale co teď budeme dělat?”

„Začneme tím, že se ke mně nastěhuješ. Na té ubytovně už tě nenechám. Já... Mám hroznou radost Zojo.”

„Opravdu?”

Roman se k ní místo odpovědi natáhl a políbil ji.

„Miluju tě!!!”

„Taky tě miluju! Ale co když to nezvládnu? Dítě jsme přece vůbec neplánovali.”

„Zvládneš, já ti se vším pomůžu.”

Když Roman viděl, jak je Zoja nesvá, dodal :

„Co když je to znamení... Znamení toho, že máme být spolu. Miluju tě a vlastně jsem nikdy nepřestal... Zapomeneme na všechno to zlý co se stalo a začneme od začátku. Ty, já a to malý.”

Zoje vhrkly do očí slzy dojetí. Objala Romana kolem krku a najednou ten pocit nejistoty zmizel.

**************************************

příští část : Maty