INVISIBLE ME

Kapitola 1.

Zavřela jsem knihu a odložila jí vedle sebe. Pohlédla jsem na obyčejnou papírovou vazbu a povzdechla si nad další přečtenou knihou. A bylo to tady znovu. Zase jsem neměla co dělat. Kuchyň byla uklizená stejně jako celý dům a malá knihovnička vedle mé postele byla plná již dávno přečtených knih.

Sešla jsem schody dolů do kuchyně a otevřela ledničku v naději, že bude prázdná. I moje poslední šance se však rozpustily...

„Tak jdeme" řekla jsem si, popadla kabát, obula vysoké kozačky a vyšla ven za účelem procházky. Město Romtreet bylo plné krásných domů a parků, do jednoho takového jsem zamířila a začala se procházet mezi tichými stromy. Podzim už byl skoro v půlce, takže listy na stromech kolem mě byly zbarvené do červené, tmavě fialové, žluté, hnědé a oranžové. Vzduch byl provoněný javorem a čerstvými jablky. Cestou jsem skoro nikoho nepotkala, jen dvě děti na koloběžkách a starou paní, která mě pozdravila: „Pozdrav pánbůh panenko" na což jsem odpověděla nejistým úsměvem a jemným pokývnutím hlavy. Po asi půl hodině procházení, kdy jsem si hezky vyčistila hlavu, jsem zamířila do blízkého knihkupectví, s myšlenkou, že si koupím nějakou novou knihu. Když jsem vešla, obklopila mě krásná vůně knih a exotického čaje, který si majitelka obchodu, madam Grotemiová, vždy ve tři odpoledne vařila, což bylo přesně před sedmi minutami. Její na zeleno obarvenou hlavu jsem spatřila až ve chvíli, co jsem jí hlasitě pozdravila. ,,Á Grace, vítejte" přivítala mě madam a upřímně se na mě usmála. Madam Grotemiová byla na první pohled obyčejná šedesátiletá stařenka, ovšem její vlasy byly výrazně tmavě zelené a vypadaly jako od Rákosníčka, za což vděčila jedné velmi mladé kadeřnici, která si spletla zelenou s blonďatou barvou. Jediné štěstí bylo, že madam se líbí i tato hrůza. „Znovu nemáte co číst?" zeptala se jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. „Ano" povzdechla jsem si a jemně se na ní usmála. „Tak prosím" pokynula mi s úsměvem dál do krámu. Já kolem ní prošla a začala se pečlivě rozhlížet po nejrůznějších knihách s nadějí, že mě něco zaujme. Po pár minutách, kdy už jsem byla pomalu v koncích, jsem uviděla tlustou, v kůži vázanou knihu, jejíž nadpis nesl název „STORY ABOUT ME". Nejspíš nějaký životopis, které já mám opravdu ráda, takže jsem knihu popadla a zamířila za madam Grotemiovou, která už na mě usměvavá jako vždy čekala za pultem.

„Dvě stě šedesát pět, Grace" řekla a knihu dala do tašky. „Děkuji, přeji krásný zbytek dne," poděkovala, když jsem jí podala přesnou částku.

„Nahledanou" rozloučila jsem se a tašku i s knihou si od ní převzala.

„Zatím... a Grace!" zavolala náhle a já se otočila „pozdravuj Jamese" mrkla na mě a já se jen potutelně usmála. James byl můj manžel, měl zastřižené tmavě hnědé vlasy, zelenomodré oči a krásný úsměv. Byli jsme spolu už čtrnáct let.

Když jsem se vrátila domů, všimla jsem si, že v botníku přibyly boty. Černé, vyleštěné s tenkou tkaničkou.

„Ahoj Jamesi!" zavolala jsem vesele a vyzula si boty.

„Ahoj lásko," ozvalo se ode dveří a tam stál James, s úsměvem na tváři a jiskřičkou v očích, přešel ke mně a políbil mě na tvář.

„Jak bylo v práci?" zeptala jsem se s úsměvem a odložila kabát.

„Moje milovaná žena přijde domů a první co řekne je něco o práci, ve které trávím sedmdesát procent celého dne" zasmál se.

„Héj, to není fér, ještě jsem řekla ahoj Jamesi," bouchla jsem ho do ramene. Zasmál se a vedl si mě do obývacího pokoje ke gauči, kde jsme si sedli. James zapnul televizi, kde zrovna běžely zprávy.

„Na základní škole Romtreet, vybuchla v chemické laboratoři sloučenina, kterou připravovala třída 8A. Jeden chlapec totiž uprostřed pokusu, když se učitel nedíval, vhodil do baňky, ve které pokus probíhal, připravenou neznámou látku, po jejímž přidání baňka explodovala a lehce poškodila učebnu chemie. Vedení školy stále pátrá po viníkovi, ales-" vypla jsem televizi.

Podívala jsem se trochu vyděšeně na Jamese, který stále ještě nevěřícně sledoval tmavou obrazovku. Jakmile vzhlédl, tiše zašeptal: „Patrick".