INVISIBLE ME

Kapitola 7.

Přemýšlela jsem o madam Grotemiové. Je to člověk, kterého znám od deseti let, co mě můj otec poprvé přivedl do jejího starého knihkupectví. Madam bylo tehdy jen kousek přes padesát a její nyní zelené vlasy byly ještě špinavě blond s pár šedinami. Táta mě chtěl přivést ke knihám, které on sám miloval.

V tu dobu jsem byla v začínající pubertě, ve světě nových technologií. Knížky mě jednoduše moc nezajímaly. Jakmile jsem vešla do jejího knihkupectví, do vůně starých knih a jejího exotického čaje jsem se hned zamilovala. Madam mi tehdy ukázala nějaké knihy, co by se mi mohly líbit a ze mě se stala její pravidelná zákaznice, knihomolka a nejlepší přítelkyně madam Grotemiové.

Když jsem se ve dvanácti zamilovala, trávila jsem v knihkupectví všechen svůj volný čas. Ve škole jsem měla jen jednoho dobrého kamaráda, který stejně nikdy neměl čas. Dívky v mé třídě nebo škole nebyly moc sympatické, hodné či kamarádské. Byl takový typ těch bezcitných mrch, co se scházeli o přestávce na záchodech, a probíraly drby. Často se tyto drby týkaly mě a Alexe, například když jsem si chtěla dojít na záchod, zjistila jsem, že spolu chodíme, že se pořád líbáme, a že ho i podvádím s Tylerem!

Páni, co se o sobě člověk nedozví. Nic z toho samozřejmě nebyla pravda a já a Alex jsme se potom na hodině matematiky smáli tak dlouho a tak hlasitě, až nás pan učitel Fantis poslal na chodbu, kde jsme se smáli dál. Alex se po vysoké však odstěhoval do Londýna a Irsko, Romtreet i mě opustil. Asi šestkrát jsem ho byla navštívit, ale poslední návštěva byla před sedmi měsíci.

„Mami?" ozvalo se přede mnou a já vzhlédla.

„Copak Patricku?" zeptala jsem se příchozího a usmála se.

„Nad čím si přemýšlela?" koukl na mě zvědavě a sedl si vedle mě na kanape. Pousmála jsem se.

„Vzpomínáš si na Alexe?" otázala jsem se ho.

Patrick se chvilku zamýšlel a pak se mu rozsvítilo v očích.

„Jasně!" vyhrkl najednou „Tvůj nejlepší kamarád?" vyhrkl bez zaváhání.

„Šikovnej," zasmála jsem se a Patrickův pohled zazářil vítězstvím.

„Přemýšlela jsem o madam, o škole a o něm. Co kdybychom k němu o víkendu zajeli? Minule sis to moc užil a mohli bychom madam přivést nějaké anglické sušenky k tomu čaji." Navrhla jsem natěšeně a čekala na reakci mého syna. Ten chvilku přemýšlel a pak přikývl.

„S radostí, ten výlet je až příští týden," pravil s úšklebkem a pak se najednou začal třást a jeho šťastný výraz se změnil na vyděšený.

„Víš, kdo jede na ten výlet s námi?"

„Podle tvého výrazu?" zasmála jsem se „Stoprocentně tvoje milá," udělala jsem prsty uvozovky „francouzštinářka!" Oznámila jsem to, jako když někdo ohlašuje vítěze. Patrick se pousmál, ale jeho vyděšený výraz mu zůstal.

„Hádáš správně" uznal a dodal: „takže, vážně tam musím?"

„Moc se ti omlouvám, ale musíš. Bude se tam probírat nová látka z přírodopisu a dopisovat si to bys určitě nechtěl."

Patrick se ušklíbl a omluvil se, že nám dojde pro snídani.

Já přikývla a znovu se zamyšleně zadívala z okna.

To co jsem viděla, mě dost zaujalo. Pan a paní Stareovi, naši sousedi, nesli své věci rychle do auta, které bylo už přecpané různým nábytkem, taškami a krabicemi. Paní Stareová se vyděšeně ohlédla na náš dům a na okno, kde jsem je pozorovala. Spatřila mě a vykřikla. Přidala do kroku a volala na manžela, aby si pospíšil a ať ty hodiny nechá být.

Zavrtěla jsem se a otevřela okno. Chtěla jsem je pozdravit a zeptat se, kam se stěhují a proč. Této šance jsem se radši vzdala, protože paní Stareová zaznamenala otevření okna a mou vystrčenou hlavu. Znovu vykřikla zděšením a tentokrát se rozběhla a zařvala na pana Starea, že musí okamžitě jet, a že ta... tamta, už na ně znovu jde.

Po těchto slovech jsem rychle schovala svou hlavu, která by brzo schytala pořádnou ránu vycházkovou holí. Zabouchla jsem okno a nemotorně vstala, až moje šikmá věž málem ztratila její porcelánový život.

Věděla jsem přesně, co mám dělat.

Když jsem proběhla kolem kuchyně, zakřičela jsem na Patricka, že se najím později, z ložnice jsem vyhnala Jamese, že se chci převléknout a po jeho odchodu jsem bleskurychle zavřela dveře. Popadla jsem knihu a rychle ji otevřela.

15.10.

No není to zábava? Madam nám řekla všechna svá tajemství a je jen na mně, co s nimi uděláme. Z tvého syna bude brzo jen prázdná schránka a ten tvůj manžílek je už teď dost mimo. Sousedi jsou ze hry, ten dům budeme ještě potřebovat. No a ten tvůj Alex? Neboj, brzy na něj dojde řada. Začíná mě to opravdu bavit má milá G.

Nad chybějícím 14. 10. jsem se už nepozastavila. Co mě překvapilo, bylo to, že se to nějak moc podobá...

Je potřeba odstranit nám pár hráčů z cesty. Ale to už ti snad došlo...

Vládla si tu 33 let, to je moc. Beru si zbytek a zničím ho. Je ti to doufám jasné.

Uvidíme, kdy zase budeš číst...milá GRACE!

Zabouchla jsem knihu a vyděšeně jí odhodila přes celou ložnici. Zarazilo jí až okno, po kterém se poté svezla dolů na zem. Třásly se mi ruce. Nejen ruce, třásla jsem se celá a moje mysl se pomalu potápěla do černé temnoty strachu a nechápavosti. Všechno mi to začalo docházet...

Strach se rychle přeměnil na vztek. Vstala jsem, s kamenným výrazem přešla pokoj, sebrala knihu ze země a otevřela okno. Knihu jsem chtěla okamžitě roztrhat, stránku po stránce vytrhnout a vyhodit ven z okna. Něco mě však zarazilo a to nejen v činnosti, ale v celém fungování mé mysli.

Opravdu se moc moc moc omlouvám, ale příběhu se nechtělo naskočit mi do hlavy a všechny ty skvělý nápady se mi tam vrátily až teď, jak můžete vidět... No, snad se kapitola líbí a budu ráda za každý ohlas.

Vaše crazycreatur.