INVISIBLE ME

Kapitola 18.

Druhého dne ráno, seděl u stolu pouze můj žvýkající manžel. Byl všední den, ale po mém synovi jako by se země slehla. Nebyl ve svém pokoji, ani v koupelně. A jak se ukázalo, nepoctil nás svou přítomností ani v kuchyni.

„Dobré ráno," přerušil můj tok myšlenek James a s ležérním úsměvem pokývl k prostřenému stolu. „Tousty?"

„Kde je Patrick?" ignorovala jsem jeho otázku. Můj manžel pozvedl obočí.

„Nechal vzkaz, je na lince."

Papírek jsem hledala pohledem, ještě než jsem vůbec vyrazila k místu, na kterém ležel. James se zatím ponořil do pondělních novin a vypadalo to, že mého rozrušení si ani nevšiml.

Konečně jsem vzkaz zvedla k očím. Po chvilce jsem ho však znovu zklamaně položila. Nic zvláštního na něm nebylo, Patrick v něm pouze sděloval, že vstal brzy a šel do školy dřív. Obyčejný vzkaz. A přesto mi málem vehnal slzy do očí. Pořád mě tu nechává samotnou.

„No nic, tak já půjdu," naposledy zamlaskal a zvedl se.

Rychle jsem rozmrkala všechen smutek, který si našel i přes můj veškerý odpor cestu ven.

„Měj se hezky," usmála jsem se na Jamese, zatímco si oblékal kabát a políbila ho na rozloučenou.

„Ty taky. A nezapomeň," odtáhl se a láskyplně se na mne zahleděl „miluju tě." Znovu mě políbil.

Zahřálo mě to u srdce.

„Já tebe."

Usmál se a vklouzl do bot.

„Tak pa," rozloučil se a naposledy mi zamával, než zmizel za dveřmi.

Posadila jsem se a pustila se do snídaně.

..........................................................................................

Ve městě Romtreet bylo parků hned několik, ale ten, kterým člověk musel vždy projít, aby se dostal do knihkupectví madam Grotemiové, byl zaručeně ten nejkrásnější. Znovu jsem se kochala pohledem na stromy kolem mě. Nyní už však byly podzimem zbarvené listy nikoli na stromech, ale všude pod nimi. A zatímco mi suché listí šustilo pod nohama, zkontrolovala jsem hodinky. Usmála jsem se a přidala do kroku. Nechtěla jsem prošvihnout exotický čaj Lucy. Její obchod už jsem viděla z dálky.

Ten rozdíl jsem však pocítila, až když jsem se přiblížila k prahu.

Něco bylo špatně. Hodně špatně.

Opatrně jsem otevřela dveře a vstoupila do místnosti. Něco nehrálo.

Světla nesvítila, tudíž bylo celé knihkupectví podivně potemnělé. Ale především jsem nic necítila. Žádná vůně exotického čaje, žádné vonné svíčky. Jediné co jsem cítila, byl prach. A to proto, že byl všude. Vrstva prachu byla na podlaze, na policích se svazky i na samotných knihách. A jak jsem vstoupila, několik vrstev jsem zvířila a teď malá smítka létala vzduchem.

„Lucy?" zavolala jsem lehce vyděšeně do místnosti. Nikdo se neozval.

Prostor kolem mě mi přišel nadmíru děsivý, zatuchlý a podivně prázdný.

„Lucy, kde jsi?" obezřetně jsem procházela tichým knihkupectvím.

Blížila jsem se k malé komůrce za závěsem z korálků.

„Lucy? Jsi tu?" pronesla jsem roztřeseně do tmy. A i když temnota nemá oči, v tu chvíli mi přišlo, jako by na mě upírala pronikavý pohled plný výčitek. Rukou jsem nahmatala vypínač a rozsvítila. Záře z menšího lustru nad mojí hlavou mě na vteřinu oslepila. A výjev, který se mi po té vteřině zjevil, mě donutil polekaně ustoupit.

Malá místnost, jindy tak uspořádaná a uklizená, nyní vypadala, jako by se sem někdo vloupal.

Všechny hrníčky, podšálky i oblíbená konvice na čaj ležely rozbité na podlaze a s nimi i dózy na sušenky, jejichž obsah byl rozdupán po celém pokojíku. Skříňka s exotickými čaji byla na maděr, dvířka vyražené z pantů a některé části rozmlácené na třísky. A čaje? Všechny byly rozsypané a promíchané na zemi. A každý z nich vydával jen slabou vůni – znamení toho, že tu takhle ležely už dlouho. Jedno z křesel bylo na kusy, stejně jako skříňka.

A na druhém seděla Lucy Grotemiová, která mě propalovala nenávistným pohledem.

Ahoj moji milí čtenáři, po delší době zase kapitola a už se nám to rozjíždí! Co si myslíte, že se stalo s knihkupectvím? Kdo to podle vás udělal, a proč? Vaše teorie můžete psát do komentářů, moc ráda si je přečtu.

Vaše crazycreatur❤️