INVISIBLE ME

Kapitola 15.

Alex se usmíval. A usmíval se neustále. Při obědě, u lukostřelby s Patrickem i přes čaj o páté. Před večeří už jsem to nevydržela a musela se zeptat. Zatáhla jsem ho do jeho pokoje a měla jsem co dělat, abych v sobě udusila tu nezvladatelnou zvědavost.

„Pročsetolikusmíváš?!" vychrlila jsem na něj tak rychle, že to znělo jako jedno podivné slovo.

„Ještě jednou a pomaleji" zasmál se. Nadechla jsem se a vydechla. Třikrát.

„Proč se tolik usmíváš?" snažila jsem se to říct pomalu, ale stejně mu to chvilku trvalo, než odpověděl. Zasmál se mému neklidu, zatímco já se držela, abych mu nepodkopla nohy.

„Protože máme neskutečnou výhodu!" teď jsem nepobírala zase já.

„O čem to mluvíš?" Potutelně se usmál. „Ty parchante, tys na něco fakt přišel?"

„Když si vezmu ten dům," promluvil konečně „budu ti nejen nablízku, ale jeden pokoj tam má okno přímo proti tomu ve vaší ložnici, že?" Kdyby tohle byl animovaný film, nad hlavou by se mi objevila svítící žárovička.

„Uvidíš každého, kdo knihu otevře" zalapala jsem po dechu. Ušklíbl se.

„A každého, kdo do ní něco napíše."

_____________________________________________

U večeře jsem se usmívala taky. A zatímco jsem si potěšeně vychutnávala kus dušeného masa, Patrick s Alexem se dohadovali jako malé děti, který z profesionálních lukostřelců je ve skutečnosti lepší. Jakmile dojedli, omluvili se a o pouhých pár sekund později si už přehrávali Olympijské hry. James po mém boku pobaveně sledoval, jak výkony komentují.

„Jsou jako malí," podotkl, jakoby mi četl myšlenky. S úsměvem jsem přikývla. „Jak dlouho se vlastně s Alexem znáte? Patnáct let?" zamyslel se.

„Devatenáct" otočila jsem se zpět k němu. „V lednu to bude dvacet let" dodala jsem a sama se nad tou skutečností podivila.

„To je hodně." Můj manžel je dál zadumaně pozoroval.

„Já vím" odvětila jsem a odnesla jsem oba naše prázdné talíře do dřezu. Políbila jsem Jamese na tvář a připojila se k hádající se dvojici. Rozcuchala jsem Alexovi vlasy a sedla si vedle něj na gauč.

„Zítra se půjdu podívat na ten dům" zašeptal mi do ucha.

„Půjdu s tebou" odpověděla jsem tiše. Vděčně se na mě usmál a přikývl. Když Patrick konečně přiznal prohru a odebral se do pokoje si lízat rány, zjevil se můj manžel a popřál nám dobrou noc. S Alem jsme osaměli. Také jsme se zvedli, že už půjdeme, když v tom se těsně před schody zastavil a otočil se ke mně čelem.

„Zvládneme to" ujistil mě a vtáhl mě do objetí.

„Snad ano" povzdechla jsem si a ucítila, jak se mi Alex směje do krku. „Co je?"

„Vzpomínáš, jak si za mnou ve škole každou přestávku chodila a vyžadovala objetí?" odpověděl na otázku otázkou a já přikývla. „Pamatuju si, že jsme pak chodili po chodbách celé školy a povídali si" pokračoval. „Pak jsi odešla a já se musel celou hodinu usmívat" znovu se zasmál. „Vždycky jsme si navzájem zlepšili náladu." Odtáhla jsem se a usmála se.

„Vzpomínám si."