INVISIBLE ME

Kapitola 17.

Můj syn si ode mě rozpačitě vzal knihu.

„Co to je? Deník?" otázal se mě obezřetně. Kéž by...

„Dalo by se to tak říct," kývla jsem pochybovačně hlavou a snažila se dívat kamkoli jinam, než na Patricka a myslet na cokoli jiného, než na knihu, kterou právě držel v rukou. Upila jsem trochu čaje a myšlenky upnula k němu. Byl to obyčejný černý Earl Grey z Londýna, přivezl ho Alex spolu se všemi jeho věcmi. Hořká chuť se mi rozlila na jazyku. Chyběly mi čaje madam Grotemiové, jejich nasládlá exotická chuť se s tímto vůbec nemohla rovnat. Zítra se za ní stavím.

Zatímco já jsem už pomalu byla v mé mysli na cestě do knihkupectví, můj syn se zachmuřeně mračil nad knihou. Jeho výraz byla směsice strachu, smutku, ale především vzteku. Nenápadně jsem ho pozorovala. Podle jeho zalapání po dechu jsem si domyslela, že je u části, kdy mě ten neznámý poprvé oslovil přímo. Četl rychle.

Po tváři mu přebíhaly stíny. Jako by se každou chvíli měnila jeho osobnost. V jednu chvíli byl lovec, ale o vteřinu později byl vystrašená oběť. A vždy, když přečetl novou stránku, se jeho výraz stal zoufalejší než předtím. Začínalo mě to děsit. A stejně jako se Patrick ponořoval hlouběji do temnoty, kterou kniha skrývala, já si víc a víc uvědomovala, jak jsem byla hloupá a zbabělá. Udělala jsem hroznou chybu, když jsem se vzdala tak rychle. Dala jsem to démonovo dílo čtrnáctiletému chlapci. Jak jsem mohla? Měla jsem co dělat, abych mu jí nevyrvala z rukou.

V tu chvíli, co jsem se už zvedala, že mu ji přece jen vytrhnu, se na mě podíval a tu děsivou věc hlasitě zabouchnul a hodil na stůl.

Zaskočeně jsem ho sledovala. Takhle rozrušeného jsem ho ještě nikdy neviděla. Bleskově vyskočil ze židle. Slyšela jsem, jak s hlasitou ránou spadla. Můj syn se ke mně přihnal, popadl mě za ramena a zatřásl se mnou, ve tváři zuřivý výraz.

„Mami, víš, kdo tohle píše?!" Vykřikl to tak hlasitě, až jsem sebou trhla.

„Tak víš?!"

„Ne" kníkla jsem tiše.

„Jsi si jistá?" znovu mnou zatřásl.

„Já-"

„Mami," přerušil mě rozčíleně, „musíš si být na třista dvacet sedm procent jistá, jasný?"

„Patricku!" křikla jsem po něm a tím ho utnula. Věděla jsem, že jakmile použije ve větě číslo 327, je zle. Překvapeně na mě pohlédl.

„Podívej," začala jsem o něco mírněji, abych ho zklidnila a nevzbudila kluky. „Já nevím, kdo to píše," řekla jsem mu to narovinu, ale nehodlala jsem ho pustit ke slovu. „Vím jen to, že je to... psychopat. Je to člověk, který o mě, o nás ví všechno. Ví všechno o tom, co dělám, co se chystám udělat, i co jsem kdy udělala. A až se mnou skončí, nezbude mi nic. Všechno a všichni, na kom mi záleží, se promění v prach. To všechno vím a děsí mě to. Ale jméno... jméno ti prostě nedám!" dokončila jsem plačtivě a udiveně setřela slzu, která mi pomalu stékala po tváři.

Patrick mi věnoval vyjevený pohled.

„Dobře," polkl a otočil se k odchodu.

„Patricku poč-"

„Dobrou mami," přerušil mě a beze slova zmizel na schodech.

Snažila jsem se ze všech sil utišit svoje vzlyky a rozmrkat všechny slzy, které se mi draly do očí jako přívalová vlna.

Čekala jsem od svého syna každou reakci. Kromě této.

Měl mě obejmout, utěšit, rozbrečet se nebo se ještě víc naštvat a něco rozbít. Cokoli. Cokoli! Jen ne beze slov odejít a nechat mě tu.

„Patricku," zašeptala jsem do temnoty přede mnou, kde se nacházely schody.

„Patricku prosím." Zlomil se mi hlas.

„Prosím..." zkusila jsem to naposledy.

Žádná odpověď se ale neozvala.