INVISIBLE ME

Kapitola 10.

Zaraženě jsem vzhlédla. Jak je možné, že tu knihu jen tak vzal, přečetl si, co je v ní napsané a dokonce tam i něco připsal? A kdy se rozhodl přestěhovat? Byla jsem zmatená a lehce vyděšená. V mé hlavě se totiž zjevila myšlenka, kterou jsem se snažila za každou cenu vyhnat pryč z mozku. Ta myšlenka zněla jako obvinění člověka, který pro mě už od základní školy dělal první poslední z toho, co se psalo v knize.

Opřela jsem se do sedadla a odtáhla jsem zákryt okénka, u kterého jsem seděla. Bez sebemenšího překvapení jsem pohlédla na noční oblohu posetou hvězdami. Když jsem se kolem sebe rozhlédla, většina cestujících tvrdě spala. Jen pár lidí zamyšleně zíralo z okna, či bylo začtených do nějaké knihy. Patrick vedle mě však patřil k převažující většině a jeho sluchátka i s mobilem byla stočená na jeho rozloženém stolku.

Obojí jsem si vzala do ruky, sluchátka dala do uší a na mobilu klikla na PLAY. Zavrtala jsem se do sedadla a nechala hudbu, aby mě uklidňovala.

Začala jsem přemýšlet, jestli je opravdu možné, aby mě někdo sledoval. Vždyť ten člověk o mě ví úplně všechno! Ví o mé rodině, o madam Grote- Lucy, o tom, že mi to všechno řekla a o tom, že jsem jí... moment – něco mi docvaklo.

Rychle jsem popadla černou knihu, otevřela jí a konečkami prstů přejela po průhledné izolepě, která spojovala vytržené stránky a knihu. Ptáte se, jak jsem je našla? Jednoduše, Byly v mém nočním stolku. Nemám tušení, jak se tam dostaly, ale o to teď nešlo.

Uvědomila jsem si totiž, že ten...někdo věděl, že budu chtít Lucy říct o knize. Jakoby... předpověděl budoucnost. Předpověděl moje kroky.

Vypadalo to, jako kdyby se mi dostal do mysli. A ta představa mě naprosto děsila, protože takhle moc mě na tomto světě zná jen jediný člověk, když nepočítám sebe samotnou... Alex.

Ne, to nemůže být on. Prostě nemůže. On, takový, jak ho znám, by něco takového nikdy neudělal.

„Vážení cestující, za pár minut budeme přistávat. Zapněte si tedy prosím své bezpečnostní pásy. Děkuji vám" ozvalo se z reproduktorů.

Většinu spících cestujících to vzbudilo, ale to by nebyl můj syn, aby se vzbudil jen tak. Jemně jsem do něj šťouchla.

Nic.

Tak jsem to zkusila podruhé, tentokrát silněji.

Zase nic.

Silně jsem s ním zatřásla.

Trhnutím se probudil.

„Co se děje?" vyjekl rozespale a narovnal se v zádech.

„Nic, jen budeme přistávat, ale jestli tu chceš zůstat do konce života, tak spi dál" usmála jsem se a Patrick se jen zašklebil.

Oba jsme si zapnuli pásy a v tom jsme zpozorovali, že nás James z místa vedle Patricka pobaveně pozoruje.

„Co?" zasmála jsem se a opřela se.

„Ale nic" pousmál se a také si zapnul pás.

Když jsme o pár minut později vystupovali z letadla do chladného večera Romtreet. V tu chvíli se mé myšlenky přesunuly od černé knihy k naší teplé a měkké posteli.

A jakmile jsme dojeli domů, byla jsem už tak unavená, že mě můj manžel musel do té vysněné postýlky donést.

..........

Ráno jsem vstala okolo deváté, protože byla neděle.

Potichu jsem vstala a sešla schody dolů do kuchyně, kde jsem si připravila snídani.

Patrick přišel dolů přesně ve chvíli, kdy jsem do úst strčila poslední kousek chleba.

„Dobré ráno" zazíval na pozdrav a hladově zamířil k ledničce.

„Dobré" opětovala jsem pozdrav a prázdný talíř odložila do dřezu.

„Co si dáš?" zeptala jsem se s úsměvem a oči obrátila též k chladícímu přístroji.

„Něco si vezmu sám, díky, mami" usmál se Patrick a já jen pokývala hlavou.

Odebrala jsem se zpátky nahoru, zkontrolovala stále spícího Jamese a tiše se oblékla.

„Až se táta vzbudí, řekni mu, že jsem u madam" křikla jsem na Patricka, když jsem procházela už oblečená ven kolem kuchyně.

Odpověď už ke mně však nedolehla.

Přes park jsem šla trochu pomaleji než obvykle, protože byl krásný den.

Před starým knihkupectvím jsem se zastavila, abych viděla, jestli náhodou nejsou zhasnutá světla, protože knihkupectví o víkendech někdy otevírá až v deset hodin ráno. Světla však svítila, takže jsem s radostí vešla.

První, co mě uvnitř překvapilo, bylo to, že Lucy nestála ani za pultem, ani jsem jí neviděla vzadu. Druhá věc byla, že v knihkupectví byl člověk. Přesněji zákazník, což bylo u madam velmi nezvyklé. Vlastně tam chodím jen já, někdy Patrick a jednou za čas i James, ale tohle byl někdo úplně cizí.

Dívka stála mezi regály Sci-fi a Fantasy, nadšeně diskutovala s madam Grotemiovou a pozorovala knihu ve svých rukou.

„Tahle je opravdu skvělá" říkala zrovna Lucy a pak, když si mě všimla, dodala: „Moje přítelkyně Grace jí naprosto zbožňuje."

„Dobrý den, ahoj Lucy. Já jsem Grace" natáhla jsem ruku směrem k cizince. Pohodila delšími hnědými vlasy, když se otáčela a upřela na mě tmavě hnědé oči.

„Maya" stiskla mi ruku a usmála se.

V tu chvíli jsem spatřila knihu, co držela v rukou.

Byli to Strážci příběhů, moje nejmilejší kniha, kterou jsem četla tak stokrát.

„Ta je vážně skvělá" zajiskřily mi oči štěstím.

Její pohled spočinul na knize a potom na Lucy.

„Tak já si jí tedy koupím" pronesla se šťastným pohledem v očích.

Lucy přikývla a věnovala mi významný pohled.

Hlavou jí tedy prolétla stejná myšlenka, jako mě.

Maya byla knihomolka. A to se jí nedalo sebrat.

O pár minut později jsme totiž už všechny tři seděli vzadu a popíjeli exotický čaj. Madam sehnala ještě jedno křeslo, aby se Maya mohla také uvelebit.

„Takže vy nejste odtud?" otázala se Lucy a Maya zavrtěla hlavou.

„Ne, moji rodiče jsou oba původem z Itálie a až do svých dvaceti jedna let jsem s nimi žila v Palermu. Potom jsem se přestěhovala do Londýna kvůli studiu, ale nakonec jsem si pro život vybrala Irsko a to mě přivedlo sem. No a tady žiju už rok. Toť vše" domluvila a napila se čaje.

„Páni" vydechla Lucy. Zvědavě jsem na ní pohlédla.

„Vždy jsem se chtěla podívat do Itálie a ještě víc do Palerma" řekla zasněně a také upila trochu tmavě zeleného horkého nápoje.

„Opravdu?" položila Maya hrnek.

„Dřív to tam bylo krásné, ale poslední dobou tam narůstá kriminalita. Proto se moji rodiče před pár lety odstěhovali do Benátek."

Vzala jsem do rukou svůj šálek čaje a usmála se.

Maya Kirles. To jméno si zapamatujte. Je to totiž jméno nové přítelkyně, či kamarádky, pokud chcete, která rozhodně nebyla v jejím plánu.

Byla to jedna z věcí, které nepředpovídala.

To byla moje výhoda.