INVISIBLE ME

Kapitola 8.

„Ne Jamesi, nic nevím... ne, tady není... ano, ozvu... neboj se."

Madam se ke mně dozadu vrátila a vrhla na mě ustaraný pohled.

„Jsi si jistá, že to, co děláš je správné Grace?" otázala se mě a posadila se do křesílka vedle mě.

„Nevím," odpověděla jsem a usrkla čaj.

„Ale děkuji, že jste mě tu nechala. Neměla bych pak kam jít. A omlouvám se, že musíte všem lhát."

„To je samozřejmost moje milá. Jen si o tebe dělám starosti. Jsi tu u mě už dva dny a já už opravdu chci vědět, proč teď nejsi u Jamese a Patricka," zvedla madam Grotemiová obočí a napila se.

„To není tak jednoduché," povzdechla jsem si a odvrátila od madam pohled. Mé oči si našly cestu k fotce na stěně.

„O to víc se ti uleví," zareagovala mile a odložila hrnek na podšálek. Ten odpověděl jen lehkým cinknutím. Otočila jsem se na ni a zkoumavě se zahleděla do jejích zelených očí.

„Dobře," zamumlala jsem a začala „vzpomínáte si, jak jsem si tu u vás tak před týdnem koupila tu knihu v černé vazbě? Tak tam se psaly hrozně zvláštní věci, výhružky, které byly mířené na někoho jménem G. Ale před dvěma dny, se tam objevilo Grace a najednou to začalo všechno zapadat do sebe!" naklonila jsem se blíž k madam „Myslím" trhavě jsem se nadechla „myslím, že mě někdo sleduje a píše to do té knihy" dořekla jsem a musela jsem dát madam za pravdu, ulevilo se mi. Madam na mě jen vyjeveně zírala.

„Cože?" vypadlo z ní nakonec. Vzpomněla jsem si, že knihu mám sebou, kdyby jí doma někdo našel. Proto jsem jí se slovy, ať se přesvědčí sama, vyndala a podala jí madam. Ta jí prolistovala.

„Vždyť tam není nic napsaného" změřila si mě tázavým pohledem a „knihu smrti" mi podala zpátky. Nechápala jsem a tak jsem knihu otevřela na první stránce – nic. Druhá – to samé. Všechny stránky byly prázdné. Všechny! A pak jsem to uviděla. Na začátku knihy byly malé stopy po vytržení několika stránek.

„Podívejte" přistrčila jsem knihu znovu k madam a ta si vzala brýle na čtení, aby jemné poničení viděla. Po zaznamenání této chyby složila brýle, položila je na stoleček a svými smaragdy na mě ustaraně pohlédla, s viditelnými známkami pochybností v očích.

„Jdeš domů Grace." Řekla klidně a vstala. Já zůstala sedět a civěla jsem na knihu. „Hned teď jdu zavolat Jamesovi" slyšela jsem madam z prostoru za závěsem.

„Máš pravdu" souhlasila jsem. „Máš pravdu" zopakovala jsem a zvedla se.

„Musím domů, máš pravdu... Lucy" pousmála jsem se a madam se překvapeně otočila. Nikdy jsem jí ještě neoslovila jejím křestním jménem.

„Už mi nikdy neříkej jinak, než Lucy, Grace. Jsme přítelkyně. Říkej mi už vždycky jen a jen Lucy." Pravila se slzami štěstí v očích madam. Usmála jsem se, přikývla a objala jí.

Když jsem vyšla z obchodu, stála jsem najednou v parku, kde se z obarvených listů, stávaly jen holé větve. Už bylo 18. října.

Zamířila jsem domů. Procházela jsem prázdným parkem, který mě docela dost děsil. Po pár minutách jsem se ocitla před naším domem. Třásla jsem se střídavě zimou a strachy. Nakonec jsem se odhodlala a otevřela dveře.

„Mami!" Patrick se přihnal ke mně do náruče a zůstal tam hodnou chvíli. Po té chvíli se totiž zjevil vyděšený James, který se ke mně vrhnul a opatrovnicky mě objal. Naše skupinové objetí nám vydrželo až do chvíle, kdy jsem chytla křeč do nohy a bolestí jsem od nich odskočila.