INVISIBLE ME

Kapitola 16.

Dům, před kterým jsme stáli, vypadal stejně opuštěně, jako když ho Stareovi vyděšeně nechali napospas osudu.

To, že odešli kvůli mně, jsem nikomu neřekla. Sama jsem tomu stále nerozuměla.

Alex na mě povzbudivě pohlédl a vykročil směrem k domu. Realitní makléř už na nás netrpělivě čekal. Byl to menší podsaditý muž s kulatou hlavou a ulíznutými vlasy. Když jsme mu předešlý večer volali, byl nadšený, že tu – podle jeho slov starou barabiznu - někdo vůbec chce.

Ovšem nyní se na nás nekoukal ani zdaleka tak vesele, jako zněl včera v telefonu. Al s ním totiž domluvil schůzku poměrně brzo ráno.

Na domluvený čas už jsme s kruhy pod očima, ale s úsměvem stáli v předsíni. Já i Alex jsme věděli, jak dům vypadá, tudíž jsme dopředu tušili, že prohlídka je jen formalita, a proto celá schůzka netrvala ani hodinu. Můj přítel podepsal všechny formuláře a vypsal šek s velmi směšnou cenou. Pomyslela jsem si, že Stareovi se domu chtěli hlavně zbavit. O cenu jim šlo minimálně.

Všechny papíry byly vyřízené a stačilo se jen nastěhovat.

________________________________

Všechny Alexovy věci byly v našem sousedním domě, což nám stěhování poměrně dost zkrátilo. Nakonec nám přenesení veškerého jeho nábytku a osobních maličkostí sebralo jen několik hodin. Zbytek dne jsme chtěli dát vše na svá místa, ale tam se vyskytl první problém.

Nemohli jsme se shodnout, na kterém místě zařídit ložnici.

Původní místnost se totiž nikomu z nás nezdála vhodná. Každý z nás navrhoval jinou možnost.

Patrick obhajoval bývalý obývací pokoj, který se nacházel jen kus od vchodu. Ten ale můj přítel okamžitě zavrhl. Žertoval, že až ho někdo přijde zavraždit, nebude mít vůbec čas se schovat. A to by pak nebyla žádná legrace.

Můj manžel nadhodil, že nejlepší by byla místnost u koupelny, kvůli praktičnosti. To jsem zase breptala já, protože ten pokoj byl vždy tmavší než sama noc, což je pro ložnici špatné. Člověk by se měl probouzet do světla.

Já zase zastávala názor, že skvělý pokoj by byl ten, jehož okno směřuje přímo k tomu od naší ložnice. Alex věděl proč. Ovšem to se zase nelíbilo Jamesovi. Prý nestojí o to, aby se někdo mohl kdykoli dívat do našeho okna.

Alexovi se zamlouval prostor, který naši bývalí sousedi nikdy nevyužili. Můj syn však moudře poukázal na to, že by se tam nevešla ta velká postel, kterou Al vlastnil. Tudíž i tato místnost byla zavržena.

Po několika dalších návrzích a odmítnutí jsme došli k závěru, že nejlepší volbou bude bývalý pokoj pro hosty. Jednak proto, že byl nejblíž kuchyni a jednak proto, že nám jednoduše nezbyly žádné další možnosti.

Po celém dni tahání a přesouvání nábytku jsme byli neskutečně unavení a jen stěží jsme se dokázali doplazit zpět do našeho domu. Alex ještě šel s námi. Všechno v domě nebylo ještě zdaleka hotové.

Nějaký chytrolín (určitě to byl můj ztřeštěný syn) navrhl, abychom si ještě zahráli nějakou deskovou hru. Zkusili jsme hru Dixit, ale naše popisy karet byly po čase tak chabé, že jsme to rychle vzdali. Můj přítel se i s Jamesem odebrali do svých ložnic a já s Patrickem jsme osaměli. Ve dvou už by byla jakákoli hra k ničemu, tak jsem nám udělala čaj a začala sklízet ze stolu.

Patrick mě u toho zamyšleně pozoroval.

„Mami?" ozval se najednou a já se na něj otočila.

„Ano?"

„Musíme si promluvit" oznámil mi s ledovým klidem.

„O čem?" tušila jsem, že to, jak jsem se před několika dny zhroutila, jen tak nepřejde. Ale nechtěla jsem s ním vést tuhle konverzaci.

Můj syn ukázal na prázdnou židli naproti sobě.

„Ty víš o čem."

Veškeré moje naděje se rozpustily jako sníh na jaře. Povzdechla jsem si. Tohle prostě jednou muselo přijít.

Sedla jsem si kam ukazoval a pohlédla na něj.

„Tak prosím," pokynula jsem mu.

„Proč si brečela?" začal zostra.

„Protože-" zasekla jsem se. Co mu mám vlastně říct? Musela jsem se nad tím zamýšlet déle, než jsem doufala, protože můj syn otázku netrpělivě zopakoval. „Protože jsem už prostě nemohla."

„Kvůli čemu?" rychle pokračoval. Tentokrát jsem odpověď měla rozmyšlenou předem.

„O to se s tebou dělit nebudu," řekla jsem rozhodně.

Patrick překvapeně zamrkal.

„To nemyslíš vážně, že ne?" zatvářil se ublíženě. Jeho děsivě klidná grimasa byla ta tam.

„Nebudu tě zatěžovat svými problémy. Je ti teprve čtrnáct." Modlila jsem se, aby si sundal tu ublíženou masku.

„Ale já ti chci pomoct mami!" zakvílel frustrovaně. Ze všech sil jsem se snažila zachovat si klidnou a přísnou tvář.

„Já vím Patricku," oslovila jsem ho chlácholivě. „Ale já prostě..." snažila jsem se najít správné vysvětlení. „Já...prostě...," vzdala jsem to. Jsem zbabělec.

„Dobře."

Můj syn vzhlédl. Ani jsem nepostřehla, že zatímco já se snažila mu vysvětlit, proč mu nemůžu nic vysvětlit, on dal hlavu do dlaní.

„Cože?" v jeho hlase jsem rozpoznala jiskřičku naděje.

„Počkej tu," sdělila jsem mu krátce a zvedla se od stolu.

„Kam jdeš?" zazněl za mnou jeho tázavý hlas.

Ani jsem se neohlédla, jen jsem mu prostě odpověděla: „Pro knihu."