INVISIBLE ME

Kapitola 3.

Máslo jsem namazala na chleba a z lednice vytáhla ještě sýr a šunku. Patrickovu snídani jsem položila na stůl vedle té Jamesovy. Já sama jsem si vytáhla ovesnou kaši, nasypala ji do misky a zalila to vodou.

„Neviděl někdo mojí angličtinu?" ozval se seshora můj syn a já jen protočila oči.

„Ne, neviděl," zakřičel rozespalý James od schodů a já potlačila nutkání znovu protočit oči.

„A přírodopis?" křikl znovu Patrick „Vždyť tady ještě včera byl!"

„To moje trpělivost taky" zašeptala jsem a na stůl dala i svou snídani.

„A matiku, zemák a češtinu? Jo a francouzštinu?" pomalu jsem se uklidňovala, když Patrick scházel dolů s prázdnou taškou na rameni.

„Můžu se zeptat, co máš dneska za předměty?" zvedla jsem tázavě obočí.

„Alglistinu, pšílodopis, matěmatiku, žeměpiš, šeštinu a flancouštiňu" řekl s plnou pusou obloženého chleba. V duchu jsem si plácla do čela a proklínala svou výchovu.

„Máš vůbec něco?" zeptal se se smíchem James a Patrick horlivě přikývl.

„Penál." Já se jen plácla do čela a usedla ke stolu.

„Teď pojďte jíst, a ty to pak najdeš," ukázala jsem na syna a do pusy dala vrchovatou lžíci ovesné kaše.

O několik minut později, teď už s plnou taškou, vycházel Patrick ze dveří. James z domu zmizel o pár minut později a to už jsem sedla ke knize.

Když jsem knihu otevřela, něco ve mně se pohnulo a já se zachvěla. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, že něco je špatně.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nic.

Pohled jsem tedy znovu stočila ke knize a mé oči začaly číst první stranu.

1985 – X

11.10.

Konečně odešli, konečně klid, konečně čas číst.

Kniha, kterou teď držím v rukou je stará, vázaná v kůži a s velmi jednoduchým názvem v angličtině. Snad... doufám... že na to nepřijde.

POJĎME SI ZAHRÁT HRU!

Zmateně jsem zvedla oči. Zaprvé, proč to X? Ten člověk tedy musí ještě žít a je docela mladý, je stejně starý jako já. Za druhé... kdo na co nemá přijít? Otočila jsem na další stranu, kde den pokračoval...

Je hloupá, vyhraju. Ta lepší prostě zvítězí. Co myslíš? Máš vůbec šanci?  Proč sis tohle kupovala, milá G.? Proč tě ta babka nevarovala? To už je i slepá?

Přestaň číst... alespoň pro dnešek. Zavři... tu... knihu...

Vyděšeně jsem knihu zabouchla a s vytřeštěnýma očima na ni zírala. Zlatý nadpis se leskl a já začala mít bůhvíproč strach. Nebyl silný, ale byl tam. Uvnitř... tohle není... nervózně jsem polkla a vyšla k telefonu. V kontaktech jsem našla Jamese.

Chvíli to vyzvánělo. Nakonec se však ozval tak známý hlas, říkajíc pozdrav a krátkou otázku, co se děje. Slova jsem jen tiše zamumlala, ale James přesto dobře slyšel. „Kolikátého je?"

„11. 10." zazněla odpověď jakoby z dálky.

Položila jsem telefon.